Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA / NEVIDOMÁ PIANISTKA RÁCHEL SKLENIČKOVÁ

lech Proms i vloni v červnu na Praž-

ském jaru sehrál Nadační fond Mathil-

da, který podporuje osoby s těžkým

zrakovým postižením. Na Pražském

jaru jsem hrála Bacha, Beethovena

a Chopina a dirigent Steven Mercurio

se pro mne stal mediátorem celé mé

komunikace. Byl tak blízko, že jsem

slyšela jeho dech. Přesně jsem věděla,

kdy dá gesto a nastoupí orchestr. Díky

tomu jsem se mohla dobře „trefit“ do

orchestru. Já potřebuji, abychom se

vzájemně vnímali, abychom byli na

sebe naladění. S někým druhým je

podstatná empatie a kontakt – nejen

zrakový, ale i sluchový a psychický.

Vrozhovorech vždy opakujete,

že velkým přínosem pro vás byly

dvě zajímavé ženy zvaší rodiny,

Tereza Kochová aKlára Novotná,

které se věnují tyflopedii…

Obě moje tety se věnují pedagogice

pro nevidomé. Já jsem měla hodně

speciálních hraček a hned, jak to bylo

možné, mne přihlásily do střediska

rané péče. Díky nim jsem vycházela

do světa dost vybavená, abych pře-

stála integraci a všechny problémy

spojené s nevidomostí. Velmi mě po-

sunuly v začlenění do světa, ve vý-

chově a v celkové socializaci.

Avaše máma?

Ta schytala největší zátěž, navíc

mám dvě sestry a bratra… Máma má

klíčovou zásluhu na tom, že jsem

v pohybu, mezi lidmi, jako civilizo-

vaný člověk, se vším všudy, i s bon-

tonem. I když mám přítele Jakuba,

bydlím zatím v „mama hotelu“ – je

to příjemnější a připouštím, že také

pohodlnější. Ráda bych ještě přes

Erasmus zkusila studovat v zahrani-

čí, lákají mě Helsinky, proto jsem se

také v patnácti naučila finsky.

Existují nějaká tabu při vašich

vystoupeních, třeba voblečení?

Kdo vás vlastně obléká ačeše?

To všechno dělá máma, někdy i vizá-

žistka objednaná organizátorem kon-

certu. Když nekoncertuji, můžu mít

při hře u klavíru vlastně cokoliv. Čeho

se na pódiu vystříhám, jsou rukávy až

k zápěstí. Podstatnou částí střihu šatů

jsou ramena – nesmějí být moc úzká,

pak se mi špatně hrají hlouběji po-

nořené tóny. A na pedál mi také vadí

vysoké podpatky. Před vystoupením

jsou kolem mě lidé, kteří mi zajistí

kompletní komfort i technické záleži-

tosti. Musím mít někoho, kdo zkont-

roluje, zda jsem dobře oblečená. Bez

zrakové kontroly na pódium nejdu.

Oblíbila jste si hodně sportů, horo-

lezecké stěny, skáčete padákem.

To už umuzikantů neplatí „pozor

na ruce“ svelkým vykřičníkem?

Pozor na ruce platí vždycky a všude.

Sport mi vždycky sloužil jako rekrea-

ce, uvolnění, relaxace, odreaguju se.

Vyčistím si hlavu – snažím se inspi-

rovat vším možným nehudebním.

Ráchel Skleničková (*)

Od narození je úplně nevidomá (hypoplazie).

Hře na klavír se začala učit ve čtyřech letech,

po Gymnáziu Jana Nerudy absolvovala Konzervatoř

Jana Deyla pod klavírním vedením MgA. Jany Köhlerové.

Nyní je studentkou Hudební fakulty pražské AMU,

úspěšně se rozvíjí ijejí sólová kariéra. Často se angažuje

vprojektech Nadačního fondu Světluška při Českém rozhlase.

Studuje cizí jazyky, hovoří plynně anglicky afinsky.

Ráda čte, sportuje nebo navštěvuje kulturní akce.