Strana 27
27
maloval obraz třikrát čtyři metry a mohu tam dělat i so-
chy. V zimě bývám každý den v pražském ateliéru, v létě
přecházím ven. Ten rytmus mám už zažitý. Snažím se
během léta realizovat něco sochařského. Letos například
dva kamenné sněhuláky, jednoho v Plané u Mariánských
Lázní a druhého v Hořicích. V září dodělám altán do za-
hrady mateřské školky, kde jsem už vloni realizoval sto-
ly, lavice, klouzačku a houpačky.
Jak kvaší sochařsko-malířské specializaci přispěly
dvě renomované osobnosti, ukterých jste studoval?
Na AVU v Praze jsem to zkoušel hned po revoluci, šlo
o druhý pokus, předtím mě nevzali, byl jsem dělník.
Hlásil jsem se na sochu, ateliér tehdy vedl Karel Nepraš.
U něj jsem zůstal pět let. Ale začínal jsem u Karla Nače-
radského, protože v sochařském ateliéru bylo tehdy zce-
la plno. Tím jsem se vlastně dostal k malbě i k sochařství.
Podle mě studium u dvou tak charismatických osobností
– Nepraše a Načeradského – byla jedna z nejkrásnějších
věcí, které mi osud přinesl. A na konci AVU jsem ještě
získal dvouměsíční stáž od Hlávkova nadání do Fran-
cie na tamější Akademii výtvarných
umění.
Často mluvíte osvobodě vprofe-
si. Jaké byly počátky vašich reál-
ných kroků po ukončení školy?
Rád se prezentuji jako svobodný člo-
věk žijící v rovnováze s univerzem
přírody. Zůstal jsem vždy na volné
noze, i když jsem zpočátku zdaleka
neprodával tolik obrazů jako dnes.
První roky po AVU jsem se věnoval
realizacím do architektury a práci
u filmu – podle mého názoru je so-
chař v současné době univerzální
dělník. Člověk devíti řemesel.
Životní osudy sochař ů nejsou
vždy jednoduché. Nedávno vysta-
voval vDOX Karel Nepraš sousoší
Rodina na útěku, podobenství
roku 1969, které vnormalizaci
zmizelo. Právě se natáčí film
otvůrci Stalinovy sochy na Letné.
Její autor, Otakar Švec, skončil
sebevraždou. Režiséra snímku
zajímá hlavně okamžik pro uměl-
ce zlomový, kdy může podlehnout
velikosti svého úkolu, přestože
to bývá krok do pekel… Vy takový
okamžik dokážete pojmenovat,
nepodlehnout jeho vábení?
Slávy není nikdy dost, tvrdívám, ale
jen v nadsázce, protože je třeba znát
míru. U mě platí úměra: čím jsem
úspěšnější, tím víc o sobě pochybuji.
Téhle své vnitřní stopce věřím. Sochy
se u nás dělají málo, ale když se ob-
jeví výběrové řízení, hlásím se. Také
se k sochám vracím, když má zá-
jem nějaký soukromý subjekt. Když
si to vyžádá. Nevzdávám se. U soch
čekám na příležitost, až bude sochu
někdo chtít, až pojedu na sympozium,
až najdu místo, které sochu potřebu-
je, až potkám pěkný kus materiálu…
U sochařiny mnoho záleží také na
financích. Zajistit rozpočet pro sochu
bývá něco úplně jiného než nalézt
prostředky pro namalování obrazu.
Zmínil jste se ovelkých formátech
svých obrazů, ale na ty jste si asi
hned vprvních letech netroufal…
Zpočátku mi skutečně dělalo pro-
blém namalovat velký obraz, ale
postupně jsem se to naučil. Maluji
malé obrazy jako ze skicáku, někdy
vytvářím i sled formátů jako komiks.
Kdo je Michal Novotný
Narodil se vBrně v roce 1969. Vyučil se dřevomodelářem vČKD
Blansko avystudoval Akademii výtvarných umění vPraze. Zvo-
lil si nezaměnitelné umělecké jméno MICL; začal ho používat,
když své křestní jméno zkracoval při podepisování textových
zpráv. MICL byl členem skupiny Luxsus aje součástí umělecké
formace Natvrdlí.
Realizoval řadu samostatných výstav, zúčastnil se mnoha
skupinových výstav unás ivzahraničí. Věnuje se malbě apro-
storovým realizacím – pracuje se dřevem, kamenem, betonem.
Žije apracuje vPraze.
Jeho žena, Marie Lenka Novotná, je zpěvačka atanečnice,
společně vychovávají tři děti. MICL aktivně přispívá už deset let
na výtvarné aukce Nadace Konta Bariéry – iproto, že dostává
informace oprojektu aví, kde peníze zaukce končí. Přispěl ido
aukce letošní.
Více oautorovi na www.micl.cz