Strana 16
REFLEKTOR / TRIBUNA
Také máte po návratu z dovolené pocit, že
jinde na světě žijí pozitivněji naladění lidé
než u nás doma? Určitě je to do značné
míry klam. Obvykle se totiž nemáte
možnost setkat s problémy každodenního
života místního obyvatelstva. Hotelový
personál má úsměv v popisu práce a i vy
jste spíše na vlně všeho hezkého. Jenže
i přesto se mi zdá, že negativní myšlení
je jakýmsi českým národním sportem.
Už v letadle na zpáteční cestě, kde mají
být všichni odpočinutí, si příliš mnoho
pasažérů stěžuje. Čím to je? Máme k tomu
objektivní důvody, nebo je to součást naší
kultury, že prezentovat se pozitivně působí
podezřele?
Pokud nejste hysteričtí z terorismu
a uprchlíků, nesžírá vás prohnilost státu
a nereptáte na osobní i veřejné ekonomic-
ké problémy, nemůžete se mezi některými
lidmi téměř zapojit do konverzace. A co
teprve, když jste optimisticky naladěný
vozíčkář? To vám pozitivní přístup
k životu prostě mnozí nevěří. Připadáte
si jako pozitivní deviant. Zdá se, že u lidí
s postižením se kverulantství považuje za
součást genetické výbavy.
Nedávno jsem u trafiky na prodavačovu
otázku, jak se mám, odpověděl s úsměvem
(a pravdivě), že dobře. Soucitně pokýval
hlavou a smutně zopakoval: „Dobře…
hmm,“ a pak procítěně dodal: „Chápu,
jste chudák, a je to peklo, co?“ Nevěřil
jsem vlastním uším, ale stále jsem se až
přihlouple usmíval. „Ale ne, já se mám fakt
dobře,“ pokusil jsem se marně vyvrátit
pánovu představu o slzavém údolí mého
života, kterým se v jeho očích brodím na
svých čtyřech kolech. Konverzaci jsem
raději ukončil a šel se s kamarády podělit
o další veselou historku na téma – blízká
setkání třetího druhu. Jenže o pár dní poz-
ději mi jistý muž začal na ulici vyprávět,
jak mi přeje, abych se měl lépe, a hlavně,
aby mi zvýšili důchod alespoň dvojnásob-
ně. Protože v téhle zemi už nic nefunguje,
tak alespoň na takové, jako jsem já, by se
prý mělo myslet…
Domníval jsem se, že na lidi působím
veselým dojmem. Cedulku s nápisem:
Všechno je špatně na čele také nemám.
Tak odkud se bere přesvědčení, že jako
vozíčkář musím na všechno žehrat? Jestli
my si za to tak trochu nemůžeme sami.
Skoro celý národ prošel kurzem negativ-
ního myšlení a řada lidí s postižením by
mohla za životní skepsi dostat červený
diplom. „Jsem chudák, mám přece nárok
vidět všechno černě.“ To jistě máte, milí
skeptici. Je ovšem otázka, jestli se vám
v tom žije spokojeně. A říkejte si, co chce-
te. Vím, že optimismus je opium lidstva
a nedostatek informací. Mně je v něm ale
dobře.
Dne 21. července, letní odpoledne
v obchodním centru Smíchov v Praze.
Třiatřicetiletá žena bez zjevného důvodu
napadne a ubodá 54letou zákaznici, která
zraněním podlehne. Brzy po události
vychází najevo, že útočnice byla předtím
v péči Psychiatrické nemocnice Bohnice
po nedokončené změně pohlaví. Ta ji pro-
pustila, podle vyjádření, ve stabilizovaném
stavu a s potřebnými medikamenty.
Tragická událost snesla opět zlobu na
adresu lékařů a opět otevřela otázku,
jak dokonalá je vlastně schopnost vidět
do nitra lidské mysli a rozpoznat tam
potenciálně nebezpečnou osobu. Mohlo se
této zbytečné smrti zabránit? Nepodcenil
někdo něco? A jde to vůbec?
Na podobné otázky hledá odpověď
aktuálně i investigativní tým novinář ů
Spotlight Bostonského deníku ve Spo-
jených státech amerických. Tým, který
v minulosti odhalil například rozsáhlé
zneužívání dětí kněžími (a vidět jste o tom
mohli nedávno i film), prověřil 65 případů
z let 2005–2015, kdy americká policie
ve státě Massachusetts při zásazích
u nebezpečných situací střílela a zabila.
A zjistil, že v přibližně polovině případů je
mrtvý člověk, který vykazoval dlouhodo-
bé známky psychické nestability, stejně
dlouhodobě neléčené či nepodchycené.
Příběhy, které tým rozkrývá, mají
podobně smutné rysy. Zoufalí příbuzní
se snaží vypořádat s psychickou nemocí
svého blízkého, často za doprovodu
agresivních výpadů a nezájmu lékařů,
kteří až příliš snadno propouštějí ty,
kteří je dokážou jednoduše obalamutit
tvrzením, že jsou v pořádku. Snaha do-
stat nemocného do ústavní péče nebo se
dovolat alespoň nějaké pomoci vychází
naprázdno – a tak, když psychická poru-
cha dojde ke zlomovému bodu, následuje
tragická spirála.
Telefonáty o pomoc totiž v USA míří
nejdříve na policii zejména proto, že není
kam jinam se obrátit. Policisté jsou však
podle zjištění žurnalistů na podobné pří-
pady naprosto nepřipravení, neproškolení
(a obvykle ani nedojde na zavolání proško-
leného specialisty). A tak celá situace končí
často tak, že policisté zbaví života člověka,
který se nachází uprostřed panické ataky,
v těžkých depresích či jiném podobném
stavu, i tam, kde by mohl být život ušetřen
zkušeným dialogem.
Asi nejmrazivější je na celé sérii reportá-
ží Bostonského deníku fakt, že policii často
zavolá například manželka nebo souro-
zenci oběti s nejlepším vědomím, že jejich
blízkému přijde někdo na pomoc…
Pozitivní deviace
Kam ještě nevidíme
ŠTĚPÁN BENEŠ
komentuje tragické následky
nedostatečné psychiatrické
péče
RADEK MUSÍLEK
glosuje zvyk žehrat
na osud