Strana 13
Úhel pohledu
Skončilo léto, čeká nás již jen to
babí, z dovolené zbylo pár dnů,
které necháváme na Vánoce. Dovo-
lená je úžasný čas, na mailu mám
automatické oznámení nepřítom-
nosti a na telefonáty odpovídám
obvykle jen rodině. Během tří dnů
člověk zapomene na stresy, které
předcházely odjezdu, aby byl tzv.
čistý stůl.
Vystoupit z rozjetého vlaku všed-
ních dnů a hlavně povinností, které
se neustále připomínají a před
nimiž není úniku. A časový stres,
nestíhání, obklopeni špatnými zprá-
vami v novinách, televizi… samá
negativa.
Tak opravdu nelze dlouhodobě žít.
Je třeba si nalézt nějakou malou
radost, a hlavně přemýšlet o tom,
jak na svět hledíme. David Brown
v jedné knize píše: „Někdy stačí
změnit perspektivu, aby člověk
spatřil světlo.“ I když moje láhev je
vždy poloplná, nikoliv poloprázdná,
znovu jsem si jeho slova ověřila.
Stálo mě hodně času a úsilí napsat
jeden odborný článek. Štěstí, že
mám hotovo a mohu se věnovat
něčemu jiném. A pak bylo vše jinak.
Kolegyně, která takových článků již
napsala mnoho, mi to celé zkriti-
zovala a doporučila překopat. Ale
uvědomila jsme si, že jí to může být
úplně jedno a problém budu mít já.
Ona mi nabídla svoji radu, zkuše-
nost a je jen na mně, zda ji přijmu.
Ve shonu a časovém stresu jsem
také musela dát opravit kolo.
Dovézt ho do opravny, čekat, ztratit
cenné minuty, když musím udělat
tolik věcí … Cestou tam jsem se
krásně prošla, zpátky, už na kole,
mi vítr vlál ve vlasech a cítila jsem
se jako král silnic. A pak jsem
udělala vše, co bylo potřeba. Tak
krásně jsem se projela!
Hledejme jiné úhly pohledu a jinou
perspektivu.
Autorka je lékařka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ
13
příšernou vteřinu nebo jiný osudo-
vý úder. Ale čin manželů Koukalo-
vých není laciné gesto. Upozornil
také, že Konto Bariéry, které má za
sebou desetitisíce pravidelných při-
spěvatelů, velké dárce z řad českých
i mezinárodních firem i třeba stovky
velkorysých výtvarníků, je připrave-
no pomoci opravdu každému. Vždyť
kladně vyřízených žádostí jsou roč-
ně tisíce…
OBYČEJNÉ DNY
Paní Monika si dál drží kontakt se
svým zaměstnavatelem, trochu
přes internet pomáhá, a už se chys-
tá na částečný návrat. Ví, že ani jí,
ani synovi by neprospěla izolace od
světa. Chystá pro Péťu lázně, reha-
bilitace, už se spojila s mnoha pro-
fesionály, aby další týdny, měsíce
a roky přinesly klukovi co největší
zlepšení. Jaká mohou bý t? To nikdo
neví, medicína přichází s novými
možnostmi každý den. Ale i tak to
bude těžké…
Na stránkách našeho časopi-
su jsme mnohokrát otiskli příběhy
těžce postižených, které vytrvalost
a nekonečná pomoc okolí dovedly
až k téměř samostatnému životu, ke
vzdělání, ke štěstí. Nebojíme se toho
slova, protože ono vůbec nemusí
znamenat výhru v loterii.
Co byste, Moniko, nyní považova-
la za štěstí? „Chtěla bych, aby nám
zůstalo tolik přátel a podporovatelů.
Jenom tady u nás, ve Smečně, máme
takovou podporu, že jsem si to ni-
kdy nedovedla představit. Ale hlav-
ní bude Péťův stav – už začíná lépe
dýchat, kyslík potřebuje jen na noc.
Musí i cvičit, i když ho to trochu bolí.
Všechno jde pomalu a on pochopitel-
ně nemá trpělivost dospělého. Před tři
čtvrtě rokem ho v nemocnici připra-
vovali na ovládání vozíku jazykem,
dnes to vypadá na joystick, zítra…?
Zdá se, že bude moci i sedět. Jsem
a budu šťastná z každého zlepšení.“
Žádný z nás neví, kdy ho potká
pitomá vteřina. Nebezpečí světa nás
mohou zaskočit doslova i doma. Pak
není rozhodující jen péče a um léka-
řů, pak se objeví velký otazník – zů-
stanu na svou bolest a bezmoc sám?
Paní Monika otevřeně přiznává, že
jsou chvíle, kdy by nejraději všechno
vzdala. Ale neudělala to. A my víme,
že i kvůli té obrovské solidaritě, kte-
rou zažívá, to nakonec nevzdá. Ni-
kdy.
Mateřská láska...
i nekonečná
odpovědnost
a práce. Jen
v podobných
rodinách vědí,
co je najednou
opravdu důležité.