Strana 21
21
žením chybí dostatečné vzdělání, což
jejich těžkou situaci ještě prohlubuje.
Často jsou zavřeni v nějakém ústa-
vu, kde nic nedělají. Problémy jsou
i s přístupností veřejné dopravy. Po-
litici to vidí, ale všechno jde hrozně
pomalu,“ hodnotí Mariana neradost-
nou situaci. V hlavě jí utkvělo setkání
s budoucí ministryní školství, která
na setkání se zástupci lidí s posti-
žením vymezila směšně krátký čas,
během něhož se ještě navíc věnovala
něčemu úplně jinému.
Zároveň však Mariana dodává, že
přesto vidí za posledních deset let
výrazné zlepšení a posun správným
směrem. Velký podíl na tom má ak-
tivní nevládní sektor, který získá-
vá dotace z Evropské unie a USA.
„Neziskovky se snaží lidi integrovat,
zapojovat jednotlivé regiony, vytvá-
řet malé komunity a učit lidi s po-
stižením soběstačnosti. Pomalu se
daří narušovat monopol pobytových
zařízení. Nejvíc je to potřeba u osob
s mentálním postižením. Stále však
platí, že bez výrazné podpory rodi-
ny to mají velmi těžké. Přitom se ale
často nedostává ani podpory ze stra-
ny psychologů či sociálních pracov-
níků,“ dodává Mariana Morari o sou-
časné situaci v Moldávii.
Především u lidí s tělesným posti-
žením by mohla situaci zlepšit no-
vinka v podobě moldavským státem
placené osobní asistence. Má to však
háček v podobě financování systé-
mu. Tito pracovníci dostávají podle
Mariany mzdu 50 eur měsíčně. Jen
pro představu: měsíční invalidní dů-
chod činí přibližně 60 eur, přičemž
nájemné v bytě vyjde asi na 150 až
200 eur za měsíc…
ČESKO CIZÍMA OČIMA
Není divu, že Mariana je z řady věcí
v České republice nadšena, a to
i v situaci, kdy nemalá část domácích
obyvatel podléhá blbé náladě a tvrdí,
jak v téhle zemi nic nefunguje. „Ne-
vím, jak to vnímáte vy, ale já si mys-
lím, že Češi jsou sice skeptičtí a věc-
ní, ale zároveň věříte v zítřek. A to se
mi na vás líbí. Jestli si tady stěžujete
na korupci, tak se jeďte podívat do
Moldávie. Ani proevropské demo-
kratické politické strany se s tímhle
nešvarem neumějí vyrovnat.“
Líčení kladů České republiky se
dobře poslouchá. „U vás si mohu
půjčit elektrický vozík a pohybo-
vat se na něm po městě prakticky
svobodně. Dostanu se do metra, do
autobusů, tramvají i vlaků, mohu si
vybrat z řady přístupných obchodů
atd. Dá se tu najít práce, i studium
je mnohem dostupnější. Zkrátka
vnímám vaši zemi jako mnohem
otevřenější k potřebám lidí s posti-
žením. Překvapilo mě, kolik lidí je
tu integrováno. Přestože vím, že nic
není dokonalé a i tady je stále co
zlepšovat, máme se od vás co učit.
Což jistě vyžaduje i přímou aktivitu
lidí s postižením. V tomto ohledu si
ovšem české prostředí hodnotit ne-
troufám, na to jsem tu příliš krátkou
dobu. Každopádně jsem tu potkala
hodně dobrých lidí,“ shrnuje Mariana
pocity ze svého pobytu.
Vedle řady pozitiv se však setkala
i s opačnými zkušenostmi: „Nedávno
jsem se doslechla o příběhu mladé
ženy na vozíku, která se u české
justice nemůže domoci svých práv
pečovat o vlastní dítě (kauza Šárky
Minaříkové, Můžeš 5/2016, pozn.
redakce). To mě šokovalo. Méně šo-
kující, ale rovněž nepříjemnou zku-
šeností je místní byrokracie nebo
fakt, že věci občas nefungují, jak mají.
Řadou historek mě v tomto ohledu
vybavily České dráhy. A asi nejhorší
osobní zkušenost byla, když mě ně-
kdo cestou z letiště okradl v autobu-
se o všechny peníze. Vůbec netvrdím,
že to udělal nějaký Čech, ale stalo se
mi to v Praze. Abych však nekončila
tak č erně – v téhle nepříjemné situaci
jsem opět potkala vstřícné lidi, kteří
se mi snažili pomoci. Patřili mezi ně
i pracovníci z Konta Bariéry,“ uzavírá
své vyprávění Mariana.
Svoji budoucnost by podle vlast-
ních slov ráda nadále spojovala
s prací v sociální oblasti, možná i na
mezinárodní úrovni.
V mé zemi existuje stále hrozně
moc bariér. Řadu snah o zlepšení
hatí častá korupce.
Z Mariany Morari
čiší životní
optimismus a baví
ji práce s lidmi.