Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

18

UMĚLCI KONTA BARIÉRY

můžeš / číslo 6 - 2014

■ Malířem chtěl být už od dětství.

■ Rád vzpomíná na dobrodružné roky vPaříži.

■ Dodnes aktivně šermuje.

Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

Foto: JAN ŠILPOCH

Vživotopisech umělců nacházíme často

civilní profese, od kterých se ke kumštu

dostávají až postupem času. Jaká byla

vaše cesta?

Moje cesta byla přímější, protože se vždycky

opírala otakové ty klasické znaky toho, co

pro mě, už když jsem byl malé dítě apak

dále vcelém životě, znamenalo umění

amalířství. Byl jsem obyčejný školáček

avpadesátých letech bylo všechno takové

jednodušší. Byly pastelky, tužka, akvarelové

barvy apapír (směje se). Později jsem začal

malovat barvami na plátno, ato vlastně dě-

lám dodnes. Neumím si představit, co zmo-

dernějších postupů by mě zaujalo. Ale rád

všechnu tu dnešní pestrost vnímám. Ostatně

iproto se rád účastním Aukčního salonu vý-

tvarníků Konta Bariéry. Kromě toho, že chci

být přítomen kdekoli, kde mohu smysluplně

pomoci, je to pro mě také šance vidět okolo

sebe tu paletu, sjakou tvoří ostatní, střet

tradičního anového.

Kde se ale zrodila ta touha být malířem?

Ve škole mě bavily vlastně jen dva předmě-

ty: malování atělocvik (směje se). Sport mi

vydržel celý život amalování postupně uzrá-

valo. Třeba itím, že jsem ve svém ještě ra-

ném životě narazil například na Rembrand-

ta. Také jsem četl příběh Mánesa. Ztotožnil

jsem se sním natolik, že jsem chtěl být jako

Mánes.

Co jste tedy dělal dál, abyste Mánesova

vzoru následoval?

aříkal: „Já vám žehnám, ato znamená, že

spolu musíte být už navždycky.“ Askutečně

nám to vydrželo. Jak vidíte okolo sebe, moje

žena se často objevuje ina mých obrazech

(se smíchem ukazuje na několik pláten při

stěnách, na kterých je vkompozici zpodobně-

no odhalené ženské tělo).

Říkal jste, že sport vám vydržel celý ži-

vot. Šermujete tedy ještě dnes?

Ano, stále, dělám šavli jako disciplínu.

Azmé ženy je skutečně významná historič-

ka umění.

Já na vás ale vím, že vedle své ženy cho-

váte obrovskou lásku ikPaříži aFrancii

obecně. Jak to vzniklo?

Francie je místo, na kterém jsem byl ne-

opakovatelně závislým. Poprvé jsem se tam

Josef MŽYK:

Francouzi

vám nic

nedarují

Končila osmá třída ajá jsem chtěl jít na vý-

tvarnou školu. VPraze jsem napoprvé ne-

pochodil, atak jsem se stal písmomalířem.

Napodruhé mi to už vyšlo, dostal jsem se do

Uherského Hradiště. Tahle škola pro mě pak

byla opravdovým malým rájem, moc rád na

to období vzpomínám.

Proč?

Poznal jsem tam svou ženu, jí bylo tenkrát

15 amně 17 (směje se). Ona později pře-

stoupila na studium kunsthistorie, přestože

byla vynikající kreslířka amalířka. Má ta-

kovou povahu, zkrátka když jsem to dělal

já, tak to nemohla dělat ona. Já jsem za

ní například začal chodit do kurzů šermu,

aprotože jsem postupně začal šermovat ijá,

ona přestala. Když jsme ořadu let později

brali ve Vatikánu, žehnal nám Pavel VI.

ZELENÝ INTERIÉR,

ofset-litografie, 2009

ATELIÉR, serigrafie, 2006