Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

nou budovu, ukrytou vmalém městečku na

jihu Čech, doporučují už při pobytu vreha-

bilitačním ústavu.

Jeden zdůvodů tohoto rozporu se ukáže

záhy. Receptem na přežití tu je zvyšování

odbornosti, všichni zaměstnanci se snaží

pravidelně vzdělávat arozvíjejí své schop-

nosti, jak jen situace dovolí. Na vzdělávací

kurzy pro všechny sice nejsou prostředky,

ale když se někdo dozví něco nového, na in-

terním setkání se to snaží naučit své kolegy.

Umějí tu například DNS, metodu dynamické

neuromuskulární stabilizace, kterou prosa-

zuje ivyhlášené pražské Centrum pohybové

medicíny profesora Pavla Koláře.

„Zařízení, kde poslední odbornou přípra-

vou zaměstnanců byly základy na vysoké

škole, mohou těžko čekat zájem pacientů.

Není se ani čemu divit, že se jim tolik ne-

daří,“ míní paní ředitelka, která zároveň

vyučuje rehabilitaci vČeských Budějovicích.

Funguje to dobře: pacientům tu dokážou

pomoci, ati sem neváhají jezdit třeba ipřes

to, že jiné rehabilitační zařízení mají mno-

hem blíž.

Významný příjem do rozpočtu ale tvoří

ikomerční služby pro veřejnost: masáže,

lymfodrenáže, magneto- ielektroterapie,

laserterapie avodoléčba. „Dnes je na takový

příjem pozitivní doba, lidé zjišťují, že se

vyplatí se osebe starat. Zatímco před lety

byl reálný podíl na příjmech zpodobných

služeb někde okolo deseti procent, dnes

tvoří komerční služby až 40 procent našich

příjmů,“ vypočítává ředitelka. Kvůli služ-

bám pro širokou veřejnost tu sice museli

prodloužit pracovní dobu až do večerních

hodin, ale stojí to za to.

Nepřerušit kruh

Udržet ambulantní rehabilitaci je nesmírně

důležité iza cenu toho, že se zodborných

pracovišť po večerech stávají fitcentra.

Jejich místo vsystému je podle Ludmily

Brůhové nezastupitelné.

„Nelze udělat tlustou čáru aříci: teď na-

hradíme lázeňství adlouhodobé rehabilitač-

ní pobyty ambulantní rehabilitací anaopak.

Jsou to dvě složky, které se mají amusejí

vzájemně doplňovat. Rehabilitace přece

není jen orozhýbání poraněného kotníku,

je to velký soubor nejen fyzických, ale ipsy-

chosociálních dílků, amusí fungovat dlou-

hodobě. Jednoduše řečeno: rehabilitace má

vracet lidi do života, pomáhat jim kzískání

samostatnosti adůvěry vsebe sama. Týden-

ním pobytem jednou za rok, byť sebeinten-

zivnějším, něčeho takového dosáhnete jen

stěží,“ tvrdí.

můžeš / číslo 6 - 2014

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Udržet ambulantní

rehabilitaci je nesmírně

důležité iza cenu toho,

že se zodborných

pracovišť po večerech

stávají fitcentra.

Právě skupiny pacientů, kteří potřebují

rehabilitovat dlouhodobě, typicky lidé po

úrazu páteře nebo po mozkových přího-

dách, patří vnašem zdravotním systému

mezi nejohroženější. Týdny strávené vláz-

ních nebo vpobytovém zařízení jsou sice

vprvním sledu nenahraditelné, pokud ale

není kondice vmezidobí udržována ambu-

lantně, efekt se velmi rychle vytrácí. Lázně

ijiné dlouhodobější pobyty přitom pojišťov-

ny hradí spíše sklesající ochotou. Lidé pak

logicky raději rovnou volí ambulantní péči,

kde ale zase často scházejí kapacity iodbor-

nost personálu.

„Dojíždí knám například několik vozíč-

kářů, které jinde úplně odmítli stím, že na

ně nejsou připraveni. Málokteré ambulantní

zařízení je ochotné přijmout pacienty, kteří

potřebují dlouhodobě cvičit,“ ilustruje ředi-

telka situaci vkraji. Stím souhlasí imladá

vozíčkářka Jitka, která do Borovan dojíždí

cvičit dvakrát týdně.

„Jezdívala jsem třikrát nebo čtyřikrát do

roka na týdenní rehabilitační pobyt, to ale

samozřejmě nestačí, potřebuji cvičit pravi-

delně. VČeských Budějovicích, kde bydlím,

mi nedokázali nabídnout ani dostatečnou

četnost, ani odbornost. Ta je tady bezkon-

kurenční,“ pochvaluje si mladá vozíčkářka.

Situace podle ní rozhodně není ideální. Na

ambulantní rehabilitaci jí úhrady od pojiš-

ťovny stačí, na pobytové, kde byla hrazena

pouze hodina práce denně, samozřejmě ne.

Jak změnit status quo, netuší ani sama

ředitelka. „Pojišťovny mají omezený balík

peněz, se kterým pracují, ajeho efektivní

rozdělování není tak jednoduché. Já ale

věřím, že se časem něco změní klepšímu

– hlavně pro pacienty,“ doufá Ludmila

Brůhová. Na velké úvahy otom, co by moh-

lo být, čas nemá. Stará se hlavně oto, aby

její zařízení vydrželo vprovozu. Přes deset

let zkušeností ipříběhy lidí, kterým doká-

zala pomoci, ji přesvědčují, že se rozhodla

správně.



Více na www.muzes.cz

MÍSTO DLOUHODOBÝCH POBYTŮ

mnohdy nastupuje cílená

a pravidelná ambulantní péče.

AMBULANTNÍ

I POBYTOVÁ

REHABILITACE

se musí doplňovat,

tvrdí ředitelka

Ludmila Brůhová.