Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

REFLEKTOR

Nemáme klapky

na očích

Vdubnu si pražský Jedličkův

ústav aškoly připomíná 106 let

od svého založení, především je

to ale letos 150 let od narození

profesora Rudolfa Jedličky, který stál

uzrodu tohoto nejstaršího zařízení

pro děti amládež stělesným

postižením vČechách. Osoučasnosti

ibudoucnosti „Jedle“ nám při

procházení jejími chodbami pověděl

současný ředitel Petr Hrubý.

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

Od dob profesora Jedličky se mnohé

změnilo. Začínal s 11 dětmi, dnes jich

sem do různých typů škol, od základ-

ní školy po maturitu, chodí na 180,

dalších 30 dětí navštěvuje mateřskou

školu a speciálně-pedagogické cent-

rum podporuje přibližně tři stovky žáků

s tělesným postižením v běžných ško-

lách. Přibylo personálu, budov, vybavení

i možností.

Zároveň se ale také za sto let výraz-

ně proměnila skladba žáků. Některá

postižení díky medicíně zmizela, jiných

naopak přibylo. Tehdy se děti v rámci

výuky věnovaly složité řemeslné prá-

ci, jejich handicapy byly většinou ve

srovnání se současností výrazně menší.

Dnes převládají žáci s dětskou mozko-

vou obrnou, mnohdy v kombinaci s dal-

ším postižením. Vzrůstá počet těch, kte-

ří potřebují větší a větší podporu. Tento

trend se viditelně prohloubil po konci

komunistické totality.

„Za posledních 20 let je v tomto ohle-

du vidět výrazný posun. Řada tehdejších

žáků by dnes navštěvovala běžnou ško-

lu. Velký podíl na tom má posun ve vní-

mání společnosti, kdy se přibližujeme

rovnoprávnému prostředí,“ říká ředitel

Jedličkova ústavu a škol Petr Hrubý.

On sám zde od poloviny 90. let působil

v roli vychovatele.

Přesto neplatí, že by „Jedle“ vnímala

inkluzi na běžných školách jako konku-

renci nebo že by existence takové spe-

ciální školy pozbývala smyslu. Zdá se,

že je tomu právě naopak. „Pro určitý typ

žáků inkluze určitě funguje, což je bez-

Vzdělávání je jedním z pilířů

nabízených služeb.