Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

KULTURA / ŠTĚPÁN A TEREZA AXMANOVI

Jak se měnil váš profesní život?

ŠA:

Pořád se motám kolem soch.

Sám jsem sochařinu studoval

v Uherském Hradišti, 12 let jsem

odléval sochy. Úplný počátek práce

s nevidomými začal v období, kdy

jsem se živil jako galerista a uspo-

řádal jsem výstavu bronzových

soch s technologicky očištěným

povrchem. Když se jich dotkla

lidská ruka, zanechala na povrchu

otisk. Cílem výstavy bylo přivést

sochy k nevidícím, podle doteků

návštěvníků jsme zjistili, co je na

vystavených exponátech zajímá.

Svět nevidících mě začal velmi

zajímat, a tak jsem začal poznávat,

jak žijí, jak vnímají svět, co je zajímá

– orientoval jsem se na jejich hlubší

poznání.

Kdo se tehdy omodelování lidí

shandicapem zajímal? Ajak jste

se vy dva vůbec poznali?

ŠA:

Oslovili jsme všechna dostup-

ná zařízení v republice, speciálně

v Brně, Praze, Litovli i v Levoči. Na-

bízela se především keramika, ale

klasické modelování ne. Když jsem

se modelování s nevidícími začal

věnovat víc, zjistil jsem, že výtvarně

tvoří na světě jen jedinci. Neexisto-

vala žádná instituce, soukromá nebo

státní, která by se věnovala oboru

modelování nevidících (nejen zrako-

vě postižených). Žádný vzor, příruč-

ka, začínali jsme od nuly.

Tereza Axmanová (dále TA):

Když

jsem v Brně studovala architekturu,

jedno z mých zadání bylo Design pro

handicap. Prošla jsem školská zaří-

zení, tyflocentra – až jsem narazila

na Štěpánův ateliér. Na jednom místě

všechno potřebné: informace od ne-

vidících i člověka, který hledal způ-

sob, jak učit nevidící modelovat. Po-

myslela jsem si, že toto snažení má

skutečně potenciál. Za vstřícnost při

práci jsem nabídla, že pokud by chtě-

li něco z výtvarného světa vymode-

lovat, ráda to udělám. Vymodelovala

jsem třeba sochy z Velikonočního

ostrova, aby „viděli“ jak vypadají. Po

studiu jsem přijala Štěpánovu nabíd-

ku založit školu modelování pro ne-

vidící. Ta práce mi dávala smysl, byla

taková objevitelská.

Odkud přišli první studenti, jak

jste je získali?

ŠA:

Začínal jsem se dvěma zájemci,

kteří do ateliéru chodili denně. Ko-

munita nevidících je mezi sebou pro-

vázaná, informují se. Brzy se zájemci

nabalovali, už jsme měli skupinku

začátečníků i pokročilých, kterou

modelování zaujalo. A když jsme se

přestěhovali do Tasova, vzniklo kla-

sické řemeslné studium. Studium je

velmi individuální, vždy se snažíme

člověku, který se rozhodne u nás

studovat, přizpůsobit i v jeho potře-

bách. V integrovaných školách nebý-

vá tolik prostoru pro lidi bez zraku

a výtvarná stránka zůstává v pozadí.

Při přijímacím pohovoru zjišťujeme,

jak jsou na tom hmatově, jestli ruka-

ma „vidí“ nebo ne. Nabízíme řeme-

slné kurzy ATM nebo řemeslo s vý-

tvarnou nástavbou.

Jste tedy unikátem vnašem

vzdělávacím systému. Jak vznikl

váš název Slepíši?

ŠA:

Přes naše sdružení jsme nabíze-

li vzdělání studentům a získali jsme

respekt mezi všemi, kteří nabízejí

možnosti studia handicapovaným.

Naše školné zdaleka nepokryje ná-

klady (několik našich studentů zís-

kalo studijní grant od Světlušky).

O přijetí u nás rozhoduje především

chuť učit se modelovat. Náš název

Slepíši měl upoutat a také zároveň

trochu provokovat.

TA:

Na žádnou klasickou školní

akreditaci jsme nedosáhli, protože

nesplňujeme požadovaný počet stu-

dentů. Učíme prostě v malém. V po-

čátcích studia je ideální jeden učitel

na dva žáky. Učitel modeluje, žák si

to rukama prohlíží a zkouší to mode-

lovat sám, ale na svém stojanu – po-

řád jsou napojení. Abychom studiu

dodali váhu, nechali jsme techniku

patentovat a žáci po ukončení získá-

vají licenci.

Často jste prezentovali svou ori-

ginální metodu vcizině – sjakým

výsledkem?

TA:

Na konferencích prezentujeme

ATM jako jednu z cest otevření krea-

tivity pro nevidící lidi – účastníci hod-

notí jedinečnost v našem dotažení,

od řemeslného modelování až po so-

chařství. Patentová ochrana metody

byla nutná, protože jsme učili i v za-

hraničí. Na workshopy spojené s vý-

stavou jsme brali i naše nevidící stu-

denty. Systematičnost metody jsme

definovali ve vydané metodice (české

i anglické). Klasická metoda mode-

lování je taková, že člověk využívá

zrakové měření a vizuální proporční

principy. U naší metody je vizuální

systém nahrazený hmatovým, a to

do té míry, že učíme proporcionalitu

na základě hmatových koster. Naší

pracovní jednotkou je hmatový „had“,

takže například stavba hlavy je v zá-

kladu na 16 hadů. Ale to už se dostá-

váme do speciální terminologie…

ŠA:

Po cestách do zahraničí nyní

upřednostňujeme, aby zájemci při-

jeli za námi. To, co se studenti naučí,

Manželé Axmanovi

vmístnosti

svýukovými

pracemi nevidících

žáků