Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14

Co je raná péče

Jedná se oterénní službu, popřípadě doplněnou

oambulantní formu, poskytovanou dítěti do sedmi let věku

arodičům dítěte, které má zdravotní postižení nebo jehož

vývoj je ohrožen vdůsledku nepříznivého zdravotního stavu.

Služba je definována v§  zákona č. / Sb.,

osociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Je zaměřena na podporu rodiny avývoje dítěte sohledem

na jeho specifické potřeby.

REFLEKTOR / RANÁ PÉČE

tak zpočátku těžší vyjít na procház-

ku s postiženým dítětem. „Hodně zá-

leží i na osobnosti rodičů,“ popisuje

Martina Petelíková, zástupkyně ředi-

telky. „Roli hraje, jestli jsou komuni-

kativní nebo extro/introverti. To má

vliv na prožívání celé situace.“

DŮLEŽITÁ DŮVĚRA

Snad i na základě zkušeností s oko-

lím se maminky na počátku rané

péče často zajímají o podrobnosti ze

života poradkyně, která k nim bude

docházet. „Výhodou pro naši práci

může být osobní zkušenost s péčí

o vlastní děti nebo o někoho blízkého

s postižením, citlivý způsob komu-

nikace může pomoci při navázání

důvěry,“ líčí Jana Nováková, terénní

poradkyně. Zhruba polovina sociál-

ních pracovnic Střediska rané péče

v Pardubicích má pak osobní zku-

šenost s postižením z vlastní rodiny.

Dalším důvodem počáteční ne-

důvěry je i přístup mnoha zdravot-

níků, se kterými se rodina malého

dítěte s postižením setkává primárně

a nejčastěji. „Je zarážející, s jakým

nepochopením lékařů a zdravotníků

se ještě v dnešní době setkáváme.

Často rodičům radí, ať dítě odlo-

ží do ústavní péče a neničí si život,“

podivuje se Jana Nováková. „Cílem

rané péče je podpořit celou rodinu,

aby zvládla nelehkou péči o své dítě

vlastními silami. Za šestnáct let po-

skytování služby jsme podpořili více

než 500 rodin s dětmi s postižením

a víme pouze o jednom případu, kdy

rodina svěřila dítě do ústavní péče.

I na takové rozhodnutí má však ro-

dina právo a nikomu nepřísluší ji za

to soudit,“ vypočítává Martina Pete-

líková. „O službu raná péče musí ro-

diče požádat sami. Ideální je, když ji

začnou využívat co nejdříve,“ dodává

Jana Nováková. To je i případ dvou

rodin, podporovaných Střediskem

rané péče v Pardubicích, kam jsme

zavítali.

VERONIKA ČAPKOVÁ (33)

APETRA (4)

Paní Veronika je původní profesí

zdravotní sestra. Přesto její vyprávě-

ní dokládá zcela negativní zkušenos-

ti se zdravotníky. Její dceři Petře při

porodu kleštěmi způsobili otok, kte-

rý utlačil krční míchu v oblasti C2.

Trvalo několik dní, než se na to při-

šlo, takže způsobil trvalé následky.

Petra ochrnula na celé tělo, dokonce

musela být napojena na dýchací pří-

stroj, který má dodnes. „V nemocni-

ci, kde jsem sama dřív pracovala, mě

zcela nepokrytě přesvědčovali, ať se

o ni raději dál nestarám a pořád za

ní nechodím. Prý jsem mladá, jedno

dítě už mám a určitě si ještě nějaké

další zdravé pořídím,“ vypráví paní

Veronika.

Další dítě si skutečně pořídila, ale

Petru si v devíti měsících přivez-

la domů a začala se o ni s manže-

lem starat. Dnes se kolem postele

v obýváku rodinného domku na vsi

u Pardubic plazí osmiměsíční Jindří-

šek a kouká na svoji sestřičku, která

sice leží s dýchacím přístrojem, ale

je nedílnou součástí rodiny. A i když

nemůže mluvit, zajímá se o dění ko-

lem sebe, poslouchá audiopohádky

a postupně se její stav zlepšuje. „Za-

čala hýbat rukama, už také cítí celé

tělo. Pravidelně cvičíme a snažíme

se rozpoznat, co nefunguje proto,

že jde o důsledek poškození míchy,

a co nejde proto, že dlouho nedo-

kázala některé svaly používat,“ říká

maminka.

Petru příští rok čeká povinná do-

cházka do posledního ročníku škol-

ky. I to rodina řeší s paní Novákovou

z rané péče. „Kromě toho nám také

půjčili knížky či hračky, pomohli

s příspěvkem na mobilitu, řekli nám,

na co všechno máme nárok, a se-

psali s námi odvolání proti zamítnutí

nákupu očního senzoru k ovládání

počítače. Taky nám pomohli s no-

vým autem speciálně upraveným

i na přepravu dýchacího přístroje,“

vyjmenovává paní Veronika.

Veronika Čapková

s Petrou a již

třetím přírůstkem

do rodiny

Jindříškem.