Strana 27
27
Jeden zvašich geniálních před-
chůdců, Jaroslav Ježek, vnímal
svůj svět tmavomodře.
Rád cestuju, jezdím k moři, možná
i tam někde nacházím „ježkovskou“
modř. Je pro mne nádherné poslou-
chat zvuk moře, šumění vln, křídla
letících ptáků. Různé zvuky, šramo-
ty a tóny, lidské dialogy. Kde to jde,
ohmatám si materiál stavby. Nádhera
je slyšet zdálky zvonění zvonů. Vní-
mám šimrání slunce, dokážu roze-
znat i podle poklesu intenzity, když
jde spát. Rozpoznám stmívání i sych-
ravý den. Táta tvrdí, že aspoň základní
světlocit mi zůstal zachovaný.
OPRVOTŘÍDNÍM ZÁZEMÍ
Jana Jarešová:
Když jsme postřeh-
li, že má Honza talent, snažili jsme
se ho všemožně podporovat. Přáli
jsme si, aby se hudbě věnoval. Zača-
li jsme kopírovat styl života našeho
syna, „následovali“ jsme ho. Já jsem
se přizpůsobila zcela, bylo nemožné,
abych chodila do práce, manželovou
starostí bylo zabezpečit rodinu, což
vyřešil tak, že v Brně založil počí-
tačovou firmu TurboConsult. Zůstat
doma nebylo pro mne snadné, proto-
že jsem pracovala jako průvodkyně,
byla jsem zvyklá být mezi lidmi. Byl
to ale nejlepší způsob, jak být Hon-
zovi po ruce, měl stále blízko z naší
strany individuální pomoc. A když
později začal na konzervatoři dostá-
vat nabídky, aby někde zahrál, začala
jsem samozřejmě organizovat celý
pořad dne. Zjistila jsem, že všechno,
v čem by mu pomáhala agentura,
umím sama – ten turistický ruch,
bývalé průvodcovství, ta organizace
byla ve mně…
Napřed jsem cítila před komplet-
ním pořádáním akcí respekt, ale pak
jsem pochopila, že jsou tam shodné
paralely. Dnes už máme své role roz-
dělené: Honza se domlouvá s kolegy
muzikanty, já s organizátory. Takhle
fungujeme a klape to. Včetně „kostý-
mu“, někam je třeba bílá košile, pro
venkovní a zimní variace hraje Hon-
za v rukavicích bez prstů. Jde o va-
riantu cyklistických rukavic, naučili
jsme se je kupovat v Německu, kde
jsou na jednom e-shopu prezentová-
ny jako „muzikantské“.
Můj manžel Vladimír na naši pri-
vátní situaci reagoval úspěšnou po-
čítačovou novinkou FriendlyVox:
program vznikl v týmu jeho šikov-
ných programátorů v roce 2014,
je zdarma a hlavně je úplně jedno-
duchý. Honza jako umělec je spíše
technický antitalent, ale díky Fri-
endlyVoxu si může přečíst noviny,
má přístup k Wikipedii, k YouTube,
může si pouštět muziku – je to po-
můcka i potěšení zároveň.
Honza se veškerou hudbu, kterou
hraje, učí náslechem, ostatně takto
Honza Jareš (*)
Zpěvák aklavírista, profesionální
hudebník. Narodil se vHradci Králové,
své dětství prožil vBrně, kde absol-
voval základní školu pro nevidomé
asouběžně základní uměleckou
školu, obor zpěv aklavír. Poté se
přestěhoval do Prahy abyl přijat ke
studiu na Pražské konzervatoři. Zde
studoval jako hlavní obor populární
zpěv (prof. Lída Nopová) asoučasně
imoderní klavír, nejprve pod vedením
prof. Miloše Nopa apo jeho smrti pod
vedením prof. Karla Štolby. Studium
zakončil absolutoriem jako první
nevidomý student vhistorii školy.
Začal působit jako profesionální
hudebník, vystupuje jako cocktail pia
-
nista vpředních pražských podnicích,
vedle toho odehraje ročně bezmála
stovku koncertů po celé ČR. Vystupuje
sólově nebo vdoprovodu špičkových
instrumentalistů, jako je Jaromír
Helešic na bicí nástroje nebo Tomeš
Smetana (kontrabas).
Spolupracuje shudebním skladatelem
Tomášem Kymplem, který dvakrát po
sobě zvítězil vmezinárodní sklada
-
telské soutěži The UK Songwriting
Contest ve Velké Británii. Společně
vydali vroce album Některý
lidi, sTomášovou písní Doktor duší
získal Honza Platinovou dvanáctku za
dvanáct vítězství vhitparádě Českého
rozhlasu. Vroce obdržel výroční
cenu Legenda nočního proudu České-
ho rozhlasu vkategorii objev roku.
www.honzajares.cz
za pomoci svého absolutního slu-
chu vystudoval celou konzervatoř.
Učit se noty zapsané v slepeckém
Braillově písmu nemělo pro Honzu
nikdy smysl. Populární hudba, kte-
rou Honza hraje, není v braillských
notách k dispozici, a ani jeho uči-
telé na ZUŠ nebo později na kon-
zervatoři Braillovo písmo neznali.
Takže když se dnes Honza rozhod-
ne nastudovat nějakou skladbu, na-
jde si ji na YouTube, vybere si verzi,
která se mu líbí, a s ní pak pracuje
dál, většinou za pomoci nahrávky
na kazetovém magnetofonu. Honza
tvrdí, že tátův „patent“ využívá ze
všech nejvíc!
Občas to nemíváme s produk-
cí všech naplánovaných programů
jednoduché, ale na druhou stranu
zažíváme já i Vladimír situace, které
bychom jinak nepoznali…
Další koncert,
po boku
s maminkou...
Myslím, že dokážu poznat, jaká je
v publiku nálada, vřelost se odrazí
nejen v délce potlesku, ale také v tom,
jestli se mnou lidé tleskají do rytmu
nebo zpívají.