Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 24

KULTURA

Život na míru

talentu

Sám občas používá příměr:

světlo na obzoru. Jde pokaždé

opojmenování záležitosti, kterou

Honza Jareš vnímá jako světlo

na konci tunelu. „Světlem“ se

stal ihudební talent, který mu

vykompenzoval jeho nevidomost.

Text: MICHAELA ZINDELOVÁ

Foto: JAN ŠILPOCH

AZARCHIVU JANA JAREŠE

V kavárně, někde v Praze, natáčet po-

hodlně u kafe nebo čaje – takové chví-

le jsou prý Honzovi pro nový rozhovor

nejbližší. Ovšem v čase před Váno-

cemi byl muzikantem „na roztrhání“.

Brzy jsem při hledání termínu pocho-

pila, že tenhle stres je vlastně celoroč-

ní – Honza Jareš, dnes profesionální

hudebník, absolvuje totiž bezmála dvě

stovky vystoupení v roce.

Pokud by v článku ovšem chybě-

la výpověď alespoň jednoho z Hon-

zových rodičů, kteří jsou v dobrém

slova smyslu multifunkční, bylo by

mi to dost líto. Osud mladého páru

Jarešových, Jany a Vladimíra, je krát-

ce po studiích přivedl k rodičovství,

ve kterém bylo úplně všechno jinak!

ONÁVRATU HUDEBNÍ ENERGIE

Pouštíte se rád do věcí bez manti-

nelů, nebo víte osvých hranicích?

Honza Jareš:

Pouštěl jsem se od-

mala s nadšením do věcí, které bych

jako nevidomý teoreticky dělat ne-

měl. Myslím, že mám v sobě stejné

dávky trpělivosti i netrpělivosti. Tře-

ba u hudby žádné limity neuznávám.

Kdysi jsem i míval posudky na věci,

které hrát prostě nemůžu. Ale pro

mě taková stopka neexistuje! To ale

neznamená, že si nevážím toho, že

mě hudba může provázet mým živo-

tem. Přivykl jsem si prostě na svoji

nevidomost nejen ve své profesi, ale

„instaloval“ jsem také své možnos-

ti na spoustu zálib a koníčků, které

mám rád a naplno je provozuju.

Především kolem hudby se točí

celá vaše rodina…

Rodiče brzy pochopili, že mám talent,

a tak se u nás objevily klávesy, na-

před malé, pak větší. A jednoho dne

jsem stál v pokoji s klavírem – to už

jsme se z Hradce Králové přestěho-

vali do Brna. Rodiče tu změnu trva-

lého bydliště udělali především kvůli

mně, protože jsem tam mohl chodit

do školky pro nevidomé, a také na

základní uměleckou školu, kde jsem

studoval hru na klavír a zpěv.

Rodina byla a je moje senzační

opora: babička, co mi brzy zpívala,

oba rodiče, kteří přizpůsobovali život

vlastně mně na míru, i mladší sest-

ra. Myslím, že jsem zapomněl v tom

mixu trpělivosti i netrpělivosti jmeno-

vat svoji umanutost – už jako malému

klukovi mi bylo jasné, jakým směrem

chci jít. Hudba byla jasné světlo na

obzoru. Oddanost mé rodiny pokra-

čovala, přestěhovali jsme se do Pra-

hy, abych mohl vystudovat populární

Klavír a zpěv mi

při vystoupení

splývají v jediný

nástroj....