Strana 16
ŽIVOT
Najít vsobě hodnotu
Aleš Eger (47) přišel po nehodě na motorce prakticky
ocelou pravou nohu. Okamžikem, který ho málem stál život,
se ale nenechal zlomit. Ipřes své postižení se stal řidičem
autobusu, chystá se kunikátnímu kaskadérskému kousku
avše vnímá sduchovním rozměrem.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
Od mládí hrál fotbal, reprezento-
val naši zemi v pozemním hokeji
a učarovala mu rychlá kola. Lás-
ka k motorkám se mu však stala
málem osudnou. V srpnu 2014 se
svým strojem podklouzl a skončil
pod protijedoucím traktorem. Ztratil
čtyři litry krve, přišel o pravou nohu
prakticky až u pánve, tu levou lékaři
stěží zachránili. Přežil jen zázrakem.
„Byl to důsledek mojí osobní krize,
kterou jsem prožíval v partnerském
životě,“ vzpomíná Aleš na nešťast-
né období, které přišlo po krásných
okamžicích od narození jeho vysně-
né dcery Marušky. „Koledoval jsem
si o to. Těžce jsem prožíval přichá-
zející rozchod, jezdil jsem tou dobou
jako smyslů zbavený. Rychlá jízda
na motorce totiž působí jako droga.
Přestanete normálně myslet, nepři-
měřeně si věříte. Po svých zkuše-
nostech bych přehnaně výkonné ka-
potované silniční motorky v běžném
provozu zakázal.“
MÁM SVÉ ODBĚHÁNO
Přestože práce za volantem nás
k jeho příběhu dovedla a je u člově-
ka s jeho omezením (slovo handicap
nemá rád) sama o sobě unikátní,
Aleš při našem setkání mluvil více
o hodnotách než o řízení autobusu.
Ještě před úrazem si našel cestu
k buddhismu. Bere ho podle svých
slov jako tělocvik hlavy, který pomá-
há se soustředěním na vlastní mysl.
Říká, že řada lidí, kteří se k němu
okatě hlásí, vlastně vůbec nic nepo-
chopila. „Byl jsem dost roztěkaný typ
člověka, vyzkoušel a zažil jsem toho
spoustu. Úraz mi nabídl novou ces-
tu a já to vnímám svým způsobem
jako dar. Záleží na mně, jak s ním
naložím… Netrápí mě pocit, že bych
o něco přišel. Naopak. Docela rád
jsem zpomalil. Já už mám svoje od-
běháno. Je veliký rozdíl, jestli se vám
taková věc přihodí v mém věku nebo
jako mladému klukovi na startu.“
Aleš říká, že s novou situací v sobě
našel klid. „Vyčistil jsem si hlavu, vše
dělám s plným vědomím. Nemůžu
dělat něco bezmyšlenkovitě, na to
bych pak doplatil já i lidé kolem mě.
Když se nesoustředím, upadnu nebo
nabourám. S přepnutím do tohoto
módu jsem začal všechno vnímat in-
tenzivněji. I jablko jím a vnímám jako
prožitek. Kdo se honí za úspěchem,
nemůže tohle pochopit a je vcel-
ku marné se mu to snažit vysvětlit,“
konstatuje a dodává, že takový člo-
věk nemá většinou prostor ani pro
empatii. „Časté pomlouvání a kritika
druhých pramení z toho, že lidé tak
odvádějí pozornost od řešení vlast-
ních životů. V učení empatii vidím
přínos lidí s omezením, jako mám
já, pro naši společnost. Ta nás přes
všechna různá gesta pořád převáž-
ně vnímá jako neschopné mrzáky.
Nemám rád škatulkování a segre-
gaci na my a oni, ale tohle by mělo
lidi s podobným osudem spojovat.
Měli by být aktivní a ukázat světu, že
jsme platní,“ vyzývá Aleš, který právě
odtud čerpá inspiraci k náplni svého
nově pojatého života.
ZBOŽÍ, CO SE SAMO NALOŽÍ
Už před nehodou měl Aleš řadu typů
řidičských průkazů. Živil se vedle
jiných profesí (kam patřila i prá-
ce v lese či na farmě) také řízením
kamionu. Po úrazu se rozhodl do
kabiny vrátit, jenže měl problémy
s manévrováním dlouhého vozu na
centimetr přesně a také s nakládá-
ním. Zboží si totiž zavážel sám, nad
čímž prý v Německu udiveně krou-
tili hlavou. Co jsme to prý za zemi,
která nechá člověka v takovémto
stavu dělat takovou práci. „Bylo to
moc náročné. Musel jsem hrozně
Vyčistil jsem si hlavu, vše dělám
s plným vědomím. Nemůžu dělat
něco bezmyšlenkovitě, na to bych
pak doplatil já i lidé kolem mě.
Když se nesoustředím, upadnu
nebo nabourám.