Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

Posun od roku 1989 vidím obrov-

ský, i díky médiím, která tak rádi

kritizujeme, hodně lidí nahlíží na

problematiku postižených zcela ji-

nak, než tomu bylo tenkrát. Tehdy

za to mohla hlavně snaha postižené

ukrývat, „nepouštět je na ulici“, ne-

byl zájem vytvářet podmínky pro

integraci postižených do většinové

společnosti. Určitě se o nich tolik

nepsalo a nemluvilo. Dnes vidíme,

jak nás tito lidé dovedou obohacovat,

posloucháme písničky skupiny The

Tap Tap a jsme nadšení. Lidé si již

dovedou uvědomit, že postižení není

ničím jiným než jen odlišností.

Jak by stát mohl podle vás nej-

více pomoci rodinám, které se

starají opostiženého člověka?

Naštěstí dnes již existuje hodně in-

stitucí, které jsou schopné pomáhat

rodinám s dětmi, ale i dospělými.

Odlehčovací služba je něco napros-

to dokonalého. Jsou totiž schopné

je převzít na krátkodobou péči, aby

si mohli oddechnout všichni, kte-

ří se o ně starají, věnovat se chvíli

něčemu jinému, sobě. To není nic

k zavržení, protože ti lidé si čas od

času potřebují odpočinout od stálého

tlaku při poskytování pomoci svým

blízkým. I díky tomu jsou schopní žít

v rodinách, což je vždycky lepší, než

když musí žít někde v ústavu. Ovšem

k tomu je také potřeba dostatek fi-

nančních prostředků.

Většinová populace zdravotně

či mentálně postižené potkává

pořád ještě málo. Nejčastěji se

onich začne mluvit ve spojení se

slovem inkluze. Co by se mělo

stát, aby se neopakovala žádná

Náměšť ?

Já už jsem v našem rozhovoru jed-

nou použil, že sytý hladovému ne-

věří. Inkluze není jen o vzdělávání

postižených dětí spolu se zdravými.

Podle mého názoru by každý mladý

člověk měl mít možnost poznat, jak

se žije postiženým spoluobčanům.

Většinová populace by tak lépe chá-

pala realitu každého dne, třeba vo-

zíčkáře. Lidé stále mají pocit, že ten

člověk je „nemocný“, a nechápou, že

pro vozíčkáře nebo jinak postiže-

V historických budovách se skrývá

moderní zdravotnické pracoviště.

Každý tu může najít inspiraci pro to,

aby viděl něco hezkého.