Strana 18
ŽIVOT / PŘÍBĚH
bojovat s motorikou, která se mi od
základu změnila,“ popisuje Aleš, jenž
nepoužívá protézu, protože má am-
putaci příliš vysoko.
Šoférování se však nehodlal vzdát.
Vždyť pokud má vůz automatickou
převodovku, stačí jednou nohou
šlapat střídavě na brzdu a plyn. A to
i v případě levé dolní končetiny, byť je
to ta vzdálenější. Aleš se kvůli tomu
naučil sedět trochu šikmo. „Řekl
jsem si, že bych ale potřeboval něja-
ké zboží, které se mi bude nakládat
samo,“ vzpomíná s nadsázkou.
Logickou volbou jsou v takovém
případě pasažéři. Nejprve začal vozit
klienty s mentálním postižením pro
Domov Laguna v Psárech. „Dávali mi
tak báječně milou a upřímnou zpět-
nou vazbu, že jsem nabyl jistoty: Ano,
půjde to! Tak nějak přirozeně a samo
přišlo, že jsem začal jezdit pro jednu
společnost s autobusem. Pak jsem
se pokoušel nastoupit k Dopravnímu
podniku hlavního města Prahy,“ vy-
práví. Ta snaha trvala tři čtvrtě roku
a zahrnovala několikeré odmítnutí.
Aleš ale svého nynějšího zaměstna-
vatele udolal a i s pomocí soudního
znalce prokázal, že bude dobrým ři-
dičem městského autobusu. „Na za-
čátku mi lékař říkal, že můžu být rád,
když si sám udělám kafe a neopařím
se při tom, ovšem na řízení ať zapo-
menu. Já se však nehodlal vzdát.“
Cestující byli zprvu překvapeni,
byla znát nedůvěra. Někteří dokon-
ce hledali skrytou kameru, protože
se domnívali, že jde o žert. Postupně
si však zvykli a teď na něj chodí jen
pochvalné reference. Dopravní pod-
nik nakonec Aleše začal prezentovat
i v médiích, kde má jeho průkopnic-
ký počin ohlas.
„Musím jezdit extrémně opatrně.
Kdyby se něco stalo, okamžitě bych
byl na pranýři – a i ti, kdo mě dneska
plácají uznale po ramenou, by oka-
mžitě tvrdili, že hned věděli, o jak
hloupý nápad jde. Kolega nedávno
prudce zabrzdil, a jedna paní se po
pádu zranila. Říkal, že než přijeli zá-
chranáři a lidé z podniku, málem jej
cestující zlynčovali. Mě by tam asi na
místě rovnou ukamenovali,“ líčí Aleš
bez iluzí tíhu svojí odpovědnosti. Na
druhou stranu ho však velmi těší vi-
dět, jak pasažéry v pořádku přiblížil
jejich cíli a oni se od něj zase roz-
prchnou dál do světa.
SKOK HRDINY
V této chvíli už by mohl přijít happy
end, ale s Alešem to tak prosté není.
Má zkrátka rád výzvy. A tak bez
nohy usedl zpět nejen za volant, ale
i za řídítka motorek. Už dva roky po
fatálním pádu vyrazil s „mašinou“
na okruh. Při té příležitosti měl dal-
ší nehodu, při níž si natřikrát zlámal
kotník na levé noze a málem o ni
také přišel. „V nemocnici si ťukali na
čelo a říkali, že patřím spíš na psy-
chiatrii. Pak jsem jezdil na vozíku
a strávil dva měsíce v léčebně dlou-
hodobě nemocných, protože jsem se
nedokázal obstarat doma sám. Viděl
jsem tam kolem sebe umírat lidi. Ta-
hle zkušenost mi dala možná víc než
první úraz,“ vzpomíná.
Opět se dal dohromady, aby začal
pracovat na podniku z nejbláznivěj-
ších. Rozhodl se skočit na enduro
motorce tzv. backflip neboli salto
vzad. Přivedla ho k tomu jeho malá
dcerka. „Ona musí zpracovat, že má
podle svého okolí zmrzačeného tátu,
který pro ni ale zároveň má být su-
perhrdina. Když jsem se jednou díval
na tyhle skoky v televizi, úplně mezi
řečí se zeptala, proč to vlastně taky
neskáču. A já se rozhodl, že to pro
ni musím udělat, aby věděla, že i na
svého tátu může být hrdá. Nikdo ne-
chápe, proč to chci udělat, stejně jako
se divili, proč chci řídit autobus. Pro-
tože v sobě každý musíme najít hod-
notu i přes svoji jinakost. A nabíd-
nout ji společnosti,“ vyjadřuje svoje
krédo Aleš. „A i když už si ne umím
představit den, kdy by mě něco ne-
bolelo, mám krásný život!“
Zpočátku si
cestující mysleli,
že jde o nějaký
vtip.