Strana 10
REFLEKTOR / PORODNÍK PAVEL CALDA
Jsem šťastný za každý porod,
ukterého můžu být
Srenomovaným profesorem Pavlem Caldou osíle zrození,
inkluzi atenké hranici mezi zdravím apostižením.
Text: LIBOR ŠPRYSL
Foto: JAN ŠILPOCH
Nedávno jste se poměrně razant-
ně vyjádřil ksituaci vNáměšti na
Hané, kde 477 místních obyvatel
sepsalo petici proti chystané
stavbě domu schráněným bydle
-
ním pro dvanáct lidí smentálním
postižením. Nebývá zvykem, že
by kapacity vašeho formátu ko
-
mentovaly na sítích situaci někde
v„Horní Dolní“. Ale chápu, že je
jen málo profesí, vnichž je tak
zřejmé, jak moc tenká je hrana,
která rozhoduje otom, zda bude
člověk zdráv.
Především to není „Horní Dolní“, ale
obec s bohatou historií sahající od
pravěku – římské osídlení – až např.
ke zřízení starobince v roce 1938.
Dalo by se tedy čekat, že i součas-
ní obyvatelé jsou kulturně vyspě-
lí a velkorysí. Když jsem se dočetl
o petici, ve které občané poukazovali
na to, že nechtějí, aby se jejich děti
musely dívat na zdravotně posti-
žené, nevěřil jsem svým očím. Kdo
to jsou ti krásní elegantní lidé, kteří
nechápou, že každý jsme nějak jiný?
Nevadí jim snad i tlustí, plešatí nebo
ti, kteří si pískají jinou písničku než
oni? To jsou lidé, kteří se na Silvestra
objímali u panáčka slivovice a přáli si
hodně zdraví?
Nedovedu pochopit omezenost
hraničící s hloupostí ve stylu sytý
hladovému nevěří. Oni nevěří tomu,
že by se mohli v okamžiku ocitnout
na místě těch lidí, proti nimž protes-
tují? Velmi se mýlí.
Narození nového člověka provází
od početí spousta proměnných,
na nichž záleží, zda bude zdra
-
vý. Onehdy jsem slyšel takový
příměr genetiků, že vpytlíku je
deset kuliček, osm bílých advě
černé, což dává velkou jistotu, že
si vytáhnete tu bílou. Ale nemusí
se to povést vždy, potřebujete
také trochu štěstí. Co se děje
vokamžiku, kdy zjistíte, že svy
-
víjejícím se miminkem není něco
vpořádku?
My nejsme v roli rozhodčích za naše
matky. My máme úlohu asistentů, in-
formátorů. Kolem 98 % dětí se vyvíjí
naprosto normálně. Těhotné chtějí
pochopitelně slyšet, že je všechno
v pořádku. Každý má rád optimistic-
ké prognózy. Ale přece jen existuje
malinké číslo, které znamená těžké
rozhodnutí.
My umíme pojmenovat poškození,
definovat je. Dokážeme také ledacos
léčit. Poradíme si s tím, když třeba
jedno dvojče „krade“ krev tomu dru-
hému nebo plod trpí v děloze chu-
dokrevností. Jsou ale stavy, na které
jsme krátcí. Chromozomální poru-
chy, velké vrozené vady nebo někte-
rá těžká postižení srdce či plic. Ale
i přes všechny naše snahy a stále se
zlepšující diagnostické možnosti se
stále rodí děti s velkými a často ce-
loživotními problémy. Medicína dělá
velké pokroky, ale není všemocná
a reprodukce člověka má k dokona-
losti daleko.
Stále platí, že pokud hrozí těžké
postižení plodu, většina těhotných
využije svého legálního práva a po-
žádá o ukončení těhotenství. Proto
se u většiny novorozenců naroze-
ných s postižením o jejich problému
před porodem neví. I těmto ženám
jsme dnes schopni pomoci v jejich
snaze udělat svému dítěti život při-
jatelný.
Dnes se můžeme ohlédnout za
uplynulými třiceti roky. Nahlížení
veřejnosti na zdravotní či mentál
-
ní postižení se změnilo. Náměšť
anázory jejích obyvatel jsou snad
spíše výjimkou. Ale určitě je stále
co zlepšovat. Včem vy vidíte
největší změny?
Prof. MUDr. Pavel Calda, CSc. (*)
Vedoucí Centra fetální medicíny aOddělení ultrazvukové
diagnostiky Gynekologicko-porodnické kliniky . LF UK aVFN.
Přední odborník zoblasti porodnictví agynekologie, předseda
České společnosti pro ultrazvuk vgynekologii aporodnictví
ČLS JEP, člen poradní komise Ministerstva zdravotnictví ČR.
Držitel několika ocenění voboru.
Přístrojová
technika kráčí
vpřed mílovými
kroky. Profesor
Calda ji využívá
denně.