Strana 14
REFLEKTOR / LIDÉ S POSTIŽENÍM NA UKRAJINĚ
JE TO VŠECHNO
KNĚČEMU DOBRÉ?
Jestli se dá vůbec říci, že válka do-
káže něčemu pomoci, mohlo by to
být právě postavení lidí s postižením
ve společnosti. Nebylo by to v histo-
rii poprvé. Tisícům trvale zraněných
vojáků může společnost začít na-
slouchat a vnímat jejich potřeby – to
následně pomáhá i lidem s vroze-
ným postižením nebo po úrazu.
Situace na Ukrajině je však dnes
z pohledu lidí s postižením poměr-
ně neuspokojivá. Podpora státu není
dostatečná. „Například speciální pro-
tézy, jako mám já nebo mí kolegové,
hradí mecenáši a charitativní projek-
ty. To bych chtěl změnit,“ komentuje
situaci Vadym Svyryděnko. Veřejný
prostor je podle něj také málo bez-
bariérový. „Když se například koupi-
ly nízkopodlažní tramvaje kvůli fot-
balovému šampionátu, všechno hatil
fakt, že nám chybějí bezbariérové
zastávky. A tak je to se vším,“ přidává
se k hodnocení i jeho kolega.
Oba se však shodují, že vůbec
nejhorší ze všeho jsou předsudky
a nezájem ostatních lidí. I tady se ale
pomalu začínají vést jednání s po-
litiky a vznikají osvětové projekty,
kterým je i interaktivní výstava Ví-
tězové. Stojí za ní populární ukrajin-
ská televizní moderátorka Solomija
Vitvitská, která se snaží k proble-
matice přitáhnout pozornost mé-
dií. I ona zavítala do Prahy, aby zde
všichni společně načerpali inspiraci
a zkušenosti. Setkali se se zástupci
českého neziskového sektoru a or-
ganizací (např. sdružení No Foot No
Stress, Jedličkova ústavu a škol či
The Tap Tap). Stranou nezůstal ani
zájem o aktivity Konta Bariéry a na-
šeho měsíčníku. Na oplátku jsme do-
stali pár čísel ukrajinského časopisu
Viva!, který přinesl právě příběhy
a fotografie ukrajinských veteránů.
Z úst všech, kteří do Prahy za
inspirací přijeli, zaznívalo nadše-
ní z různých neziskových projektů
v České republice i celkově z fun-
gování našeho nevládního sektoru
a sociálního systému. Bylo příjemné
vidět a slyšet, že to, co děláme, má
sílu inspirovat. A i když necháme
stranou veškerý patos, buďme rádi,
že jsme za to nemuseli platit takovou
cenu…
Handicap
a vítězství
ve sportu?
Jde to vůbec
dohromady?
Když je někdo znevýhodněn svým
zdravotním stavem, vzrůstem
či věkem, obvykle to přijímáme.
Pokud s těmito lidmi chceme nějak
soutěžit či soupeřit, vyzýváme
především ty, kteří mají s námi
vyrovnané síly. Kdyby tomu tak
nebylo, tak by to přece nebyla
soutěž a ani výhra pro toho
silnějšího.
Jako holčička jsem docela slušně
hrála tenis na osadě Kazín
u Mokropes. Kdykoliv jsem
hrála se staršími, většími, třeba
se svým bratrem, tak mi jako
mladší a slabší automaticky
dávali v něčem výhodu. Při
běhu jsem běžela kratší trasu
nebo mohla vyrazit o pár vteřin
dříve. Pak teprve naše síly byly
vyrovnané a všechny nás to
bavilo. Můj tehdejší nedostatek
ve věku a síle tak byl zhodnocen
v můj prospěch – z angličtiny
převzato v něco „pro mne“ (for
me), jinak řečeno: „dostala jsem
fóra“.
Soutěžit mohou mezi sebou jen
ti, kdo jsou stejně či podobně
vyrovnaní nebo podobně
znevýhodnění, a proto si pak
mohou být rovni v té které soutěži.
A jsme u toho: to je podstata
paralympioniků či paralympiády.
Je to ostrá soutěž mezi lidmi,
kteří jsou výborní sportovci, snaží
se uplatnit i zvítězit, dosáhnout
maxima výkonu. Ale pochopitelně
mezi dalšími, kteří jsou zhruba
stejně s nimi fyzicky i mentálně
vyrovnaní.
Nic víc a nic méně.
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ
Oba ukrajinští
veteráni
během pražské
prezentace
interaktivní
výstavy Vítězové
Jestli se dá vůbec říci, že válka
dokáže něčemu pomoci, mohlo by
to být právě postavení lidí s postižením
ve společnosti. Nebylo by to
v historii poprvé.