Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11
specialistů málo a nejsou vždy k dis-
pozici ve chvílích, kdy je nejvíc po-
třebujeme.
Jak důležité je, aby názor lékaře
přijali rodiče, kteří jsou svážnou
nemocí nebo postižením dítěte
konfrontováni nečekaně, třeba po
komplikovaném úrazu?
V zásadě platí, že taková chvíle začí-
ná šokem. U každého. Pak se smlou-
vá – není to omyl lékařů, není to jen
dočasné? Pak může přijít i agrese
– proč zrovna my, proč naše dítě?
Není vina třeba genetická, v prarodi-
čích, v okolí? A teprve potom přichá-
zí pozvolná fáze smiřování. Většinou
rodiny nakonec zafungují dobře,
zejména když je naděje onemoc-
nění přece jenom zvládnout nebo
následky těžkého úrazu kompen-
zovat, snaží se a respektují pravidla.
Například u těžkých onkologických
diagnóz nemůžeme čekat vyléče-
ní, ale stabilizaci. A to už je úspěch.
Ovšem když už je naděje malinká
nebo žádná, může přijít a přichází
doslova zběsilé hledání jiných řešení,
léčitelů, zázračných přípravků apod.
Tomu nemá cenu bránit, ale já vždy
pa cientům říkám, že pokud chcete
zůstat v mojí péči, musíte mi říci, co
chcete podniknout.
Vy často mluvíte otom, že jsme
součástí přírody anic to nezmění.
Ale naše přírodní podstata není
nesmrtelná. Nenalháváme si tro-
chu, že právě pro nás to neplatí?
Smrt je součástí našeho života
a předstírat, že by to mohlo být jinak,
je bláhovost. Bohužel, naše společ-
nost, silně orientovaná na úspěch,
krásu a neustálé zážitky, vytěsňuje
umírání. Jako malé děti jsme na Šu-
mavě běžně viděli mrtvé v rakvích.
Dnes ale klesá počet pohřbů. Lidé si
neuvědomují, že truchlení je očista,
která pomáhá nejen uctít památku
blízkého, ale také zařadit svůj vlast-
ní zážitek smrti blízkého do našeho
života. Víte, dlouhodobě nemocní
se nebojí smrti, ale spíš osamocení,
vlastní neschopnosti zvládnout běž-
né situace, stavu, kdy budou na ob-
tíž. Proto k práci lékaře patří nejen
schopnost říkat rodinám špatné
zprávy, ale i trochu informace, jak se
postarat, i když je jasné, že naděje už
žádná není.
Kdo je MUDr. Alexandra
Aschermannová
Klinická onkoložka. Dlouhá léta vedla onkologický ústav na
Pleši. Věnuje se soustavné prevenci nádorových onemocnění
apsychosociální péči otyto pacienty. Je předsedkyní rady
projektu Senzační senioři (SenSen) Nadace Charty .
Kliničtí onkologové
bývají tváří v tvář
pacientům často
osamocení.
Můžeš