Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

specialistů málo a nejsou vždy k dis-

pozici ve chvílích, kdy je nejvíc po-

třebujeme.

Jak důležité je, aby názor lékaře

přijali rodiče, kteří jsou svážnou

nemocí nebo postižením dítěte

konfrontováni nečekaně, třeba po

komplikovaném úrazu?

V zásadě platí, že taková chvíle začí-

ná šokem. U každého. Pak se smlou-

vá – není to omyl lékařů, není to jen

dočasné? Pak může přijít i agrese

– proč zrovna my, proč naše dítě?

Není vina třeba genetická, v prarodi-

čích, v okolí? A teprve potom přichá-

zí pozvolná fáze smiřování. Většinou

rodiny nakonec zafungují dobře,

zejména když je naděje onemoc-

nění přece jenom zvládnout nebo

následky těžkého úrazu kompen-

zovat, snaží se a respektují pravidla.

Například u těžkých onkologických

diagnóz nemůžeme čekat vyléče-

ní, ale stabilizaci. A to už je úspěch.

Ovšem když už je naděje malinká

nebo žádná, může přijít a přichází

doslova zběsilé hledání jiných řešení,

léčitelů, zázračných přípravků apod.

Tomu nemá cenu bránit, ale já vždy

pa cientům říkám, že pokud chcete

zůstat v mojí péči, musíte mi říci, co

chcete podniknout.

Vy často mluvíte otom, že jsme

součástí přírody anic to nezmění.

Ale naše přírodní podstata není

nesmrtelná. Nenalháváme si tro-

chu, že právě pro nás to neplatí?

Smrt je součástí našeho života

a předstírat, že by to mohlo být jinak,

je bláhovost. Bohužel, naše společ-

nost, silně orientovaná na úspěch,

krásu a neustálé zážitky, vytěsňuje

umírání. Jako malé děti jsme na Šu-

mavě běžně viděli mrtvé v rakvích.

Dnes ale klesá počet pohřbů. Lidé si

neuvědomují, že truchlení je očista,

která pomáhá nejen uctít památku

blízkého, ale také zařadit svůj vlast-

ní zážitek smrti blízkého do našeho

života. Víte, dlouhodobě nemocní

se nebojí smrti, ale spíš osamocení,

vlastní neschopnosti zvládnout běž-

né situace, stavu, kdy budou na ob-

tíž. Proto k práci lékaře patří nejen

schopnost říkat rodinám špatné

zprávy, ale i trochu informace, jak se

postarat, i když je jasné, že naděje už

žádná není.



Kdo je MUDr. Alexandra

Aschermannová

Klinická onkoložka. Dlouhá léta vedla onkologický ústav na

Pleši. Věnuje se soustavné prevenci nádorových onemocnění

apsychosociální péči otyto pacienty. Je předsedkyní rady

projektu Senzační senioři (SenSen) Nadace Charty .

Kliničtí onkologové

bývají tváří v tvář

pacientům často

osamocení.