Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR / ŠPATNÉ ZPRÁVY V MEDICÍNĚ

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Kpovinnostem lékaře občas patří

také říkat špatné zprávy. Umí to

dnešní medicína?

Za více než třicet let, co působím

v klinické onkologii, což je dost těžký

obor mimo jiné právě proto, že špatné

zprávy jsou tam na denním pořádku,

jsme vlastně prožili tři fáze: Nejdříve

se neříkaly špatné zprávy pacientům,

ale jen jejich rodinám. Samozřejmě,

že mnozí nemocní tušili nebo přímo

poznali, že jde o vážnou situaci. Ale

přímá, otevřená informace se poklá-

dala za škodlivý postup. Pamatuji na

mladou ženu s karcinomem prsu,

které metastázy způsobily ztrátu

zraku. A ona mě jednou zatahala za

plášť, přitáhla si mě k sobě a řekla:

„Víte, paní doktorko, že umírám?“ V té

chvíli jsem byla vděčná, že nevidí můj

obličej. Už tenkrát jsem cítila, že jí dál

nemohu nic tajit. Alespoň jsem jí slí-

bila, že s ní budeme dál a nemusí se

bát, že by s tou situací zůstala sama.

Pak přišla fáze, kdy se razila zásada

říkat každému všechno, natvrdo, bez

ohledu na souvislosti.

Cítila jste se vtakové roli dobře?

Byla jsem v té době na krátké stáži

v USA. Osobně jsem byla svědkem,

když mladé ženě lékaři řekli: Už ne-

choďte, už vám nemáme co nabíd-

nout. A ona se ještě jednou zeptala

a dostala stejnou odpověď. To mě do-

cela zdrtilo, pochopila jsem, že takový

přístup také není dobrý. Takže jsem

ráda, že v posledních letech se prosa-

dil naprosto individuální přístup – kdo

je vaším pacientem, jaké má životní

Špatné zprávy patří k životu

zkušenosti, jaké okolí, jaké onemoc-

nění vlastně má. Naprosto jiný přístup

musíte zvolit u karcinomu prsu nebo

tlustého střeva, kde je za příznivých

okolností velká naděje na vyléče-

ní, a jiná je situace u nádorů slinivky

nebo mozku, kde velký prostor pro

naději prostě není. Univerzální návod

zkrátka neexistuje. Ale jsou jisté zá-

sady, jak dobře informovat pacienta

a zároveň neztratit jeho energii, jeho

vnitřní sílu, která je i u těžkých dia-

gnóz nenahraditelná a může pomoci

k výraznému zlepšení.

Dnes jsme zaplavováni vlnami in-

formací onových objevech, lécích

atechnikách, které má medicína

kdispozici. Nevede to kcelkem

bezstarostnému pocitu pacientů,

že žádná diagnóza vlastně není

tak hrozná, že lékaři si poradí se

vším?

Bohužel. A ještě k tomu přistupuje

hledání nejrůznějších informací na

internetu, které mnohdy nebývají

seriózní. Často pak přichází „sebe-

vzdělaný“ pacient schopný požado-

vat zázraky, protože si o nějakých

přečetl. Dnes mají lékaři z různých

důvodů málo času. A v takové situa-

ci vést s nemocným dlouhou disku-

si, postupně mu vyvracet nesmysly

a zorientovat ho v souvislostech váž-

né nemoci je skoro vyloučené. Takže

se může stát, zejména mladšímu a ne

úplně zkušenému lékaři, že obrazně

řečeno bouchne do stolu a rezolutně

prosazuje sice správný názor, ale pro

druhou stranu ještě stále nepřijatelný.

Je vtéto souvislosti ještě těžší

říci špatnou zprávu rodičům těž-

ce nemocného nebo postiženého

dítěte?

Z praxe víme, že velmi vážnou dia-

gnózu lépe přijme třeba partnerka

seniora. Ovšem smířit se s temnou

budoucností vlastního dítěte je mož-

ná nejhorší životní zážitek. Jsem

přesvědčená, že pro tyto situace je

naprosto nezbytné, aby v lékařském

týmu byl psycholog. Tedy člověk,

který dokáže rodinu provázet těmi-

to strašnými zkouškami a vlastně

zamezit selhání rodičů ještě ve fázi,

kdy je dítě potřebuje, kdy moc záleží

na jejich pomoci. Zatím máme těchto

Se zkušenou lékařkou o situacích,

kterým bychom se v životě nejraději

vyhnuli, ale nikdy se nevyhneme.

Z praxe víme, že velmi vážnou

diagnózu lépe přijme třeba partnerka

seniora. Ovšem smířit se s temnou

budoucností vlastního dítěte je možná

nejhorší životní zážitek.

MUDr.

Aschermannová

se soustavně

angažuje i v práci

se seniory.