Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 27

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 3 - 2012

ASPOŇ CHVÍLI LETĚT JAKO PTÁK

Až doté doby jsem jen padal hlouběji

ahlouběji ipsychicky. Rozpadla se mi rodi-

na, trápily mě bolesti spojené súrazem…“

Vokamžiku, kdy Roberta odvezla zlesa

záchranka, měl doma partnerku adva syny.

Jednomu byly dva roky, druhý se narodil pár

měsíců před úrazem. Idnes je to pro něho

jedno znejpalčivějších témat. „Protože jsme

bydleli nasamotě, bylo tam vždycky hod-

ně fyzické práce, hlavně pro chlapa. Moje

partnerka nato zůstala sama, akdyž jsem se

poosmi měsících vrátil znemocnice aKlad-

rub, myslím, že už byla přetažená. Dávala

mi zavinu, že jsem se choval nezodpovědně,

ikdyž jsem měl doma tak malé děti. Vztah

přestal fungovat, jednoho dne odešla isnimi.“

Když se přidaly ibolesti, kdy mu pálení

abodání projíždělo odmíchy donohou

acelého těla akdy nepomohla ani operace,

při které mu vyjmuli titanovou výztuhu

– domníval se, že je zdrojem jeho bolestí,

zkusil vlastní léčbu.

„Začal jsem plavat. Napadlo mě, že když

budu provozovat něco fyzicky namáhavé-

ho, odpoutám se alespoň vmysli odpro-

blémů. Ahledal jsem sport, který nebude

sportem typicky vozíčkářským. Chtěl jsem

provozovat něco, při čem se odvozíku

odpoutám.“

Žádný tenis, žádný basketbal nebo luko-

střelba, sporty, při kterých se handicapova-

ný nedostane zvozíku. Plavání bylo přesně

to, co potřeboval, protože protáhne aposi-

luje celé tělo asvaly komplexně. Výsledkem

byly tréninky vevodě Slapské přehrady;

vpolovině října loňského roku zvládl pla-

vecký maraton odSlapské keŠtěchovické

přehradě. Řada vozíčkářů nad ním mávla

rukou – blázen. Blázen, který nezná nebo si

nechce připustit hranice svých skutečných

možností. Robert zjistil, že bolesti sice zcela

nezmizely, ale výrazně se zmírnily. „Taky

jsem se přestal babrat vtom, co mě navozík

přivedlo. Není to zhlavy pryč, ale už to není

hlavní téma,“ připouští.

Hledání vlastních hranic

Když pokořil mnohakilometrovou plaveckou

trať, vzpomněl si nakamaráda Jirku Šefla.

Juráše, jak mu všichni říkají, syna tělocvikářky

zvysoké školy, se kterým se znal odvidění,

když ho jeho máma brávala ssebou navyso-

koškolská sportovní soustředění. Juráš provo-

zuje lezeckou školu, trénuje zájemce nastě-

nách ivpřírodě. Vloni otevřel dveře dosvěta

strmých stěn, lan akarabin iRobertovi.

Dvakrát třikrát týdně se sjeho pomocí Robert

někdy doslova sápe poumělé stěně, zdolává

úchyt poúchytu, zatímco ho Juráš jistí.

Lezení poskalách není pro handicapo-

vané lidi nic neznámého. Naprostá většina

znich však absolvuje opačnou cestu –

slaňují dolů. Robert si zvolil opačný postup

– jde vzhůru. Přiznává však, že slaňování

miluje; vždyť když přišel nalezeckou

stěnu poprvé, nejdříve zkoušel, jestli bude

schopen spouštět se dolů, olezení vzhůru

nepřemýšlel. „Slaňování mě bavilo, je to

jako létání, spouštíte se prostorem jako

pták; těch pár okamžiků, kdy jsem vpro-

storu, není rozdíl mezi zdravým ahandi-

capovaným.“ Možná právě kvůli tomu se

několikrát vměsíci drápe spomocí silných

rukou nahoru, aby zažil pocit propadu

doprostoru, letu vzduchem. Když otom

mluví, září mu oči.

„Robert je docela tvrdohlavý,“ říká vo-

zíčkářův trenér. „Někdy si vymýšlí způsoby

lezení acesty, které jsou riskantní, někdy je

nesnadné ho přesvědčit, že je to nebezpeč-

né.“ Naráží nato, co připouští iRobert sám.

Že je pro něho ipoúrazu nesnadné najít

hranici. „Hodně jsem se zklidnil, zvládl jsem

vlastní netrpělivost, která mě asi nejspíš při-

vedla navozík. Vím ale, že balancuji nahra-

ně. Když jsem se poprvé vyškrábal postěně

až nahoru kestropu, dostavila se euforie,

neopakovatelný pocit. Den, možná dva.

Dnes vylezu nahoru, ale už ztoho nemám

žádný zvláštní pocit. Proto pořád přemýšlím

co dál, co bych ještě zvládl.“

Žádná meta není konečná

Bojí se možná toho, že kdyby neměl další

cíle, další překonatelné bariéry, možná by

ho sport přestal bavit. „Kdybych přestal

sportovat, nevím, co by to se mnou udělalo.

Jestli bych se začal zase zaobírat tím, že

nefunguji jako táta svých synů, že jim nedá-

vám to, co bych jim dávat měl.“

Jednou zdalších Robertových met je to,

že se zkontaktoval sJindřichem Hudečkem,

majitelem firmy Hudysport, aby společně

dali dohromady speciální sedačky pro lidi

podobně postižené, jako je on sám. Aby

mohli také lézt aprožívat podobné pocity.

To, co Robert používá, je totiž určeno zdra-

vým lezcům. Ví, že pro něho jako vozíčkáře

je lepší, když nesedí vpostroji, ale je naopak

pověšený přibližně voblasti hrudníku, když

je vzávěsu, ne vsedu. To si už zaměsíce

tréninku vyzkoušel.

Jeden velký sen si ale vhlavě nese. Rád

by jednou stěnu zdolal jako první. „Nechtěl

bych být tím, koho druhý jistí, ale být na-

opak tím, kdo bude jistit.“ 

Hodně jsem se zklidnil,

zvládl jsem

vlastní netrpělivost,

která mě asi nejspíš

přivedla navozík.

SPORTOVÁNÍ

umožňuje

Robertovi

Novotnému

nejen zapo-

mínat naúděl

vozíčkáře.

Také se mu

výrazně

zmírnily dří-

vější svalové

bolesti.