Strana 9
Charita nejen
jako organizace
Slovo charita pochází z latinské-
ho caritas – slitování, smilování.
V naší zemi Charita Česká republi
-
ka, do roku 2006 Česká katolická
charita, je nezisková humanitární
organizace, která je provozována
Českou biskupskou konferencí a je
největším nestátním poskytova
-
telem zdravotnických a sociál-
ních služeb v ČR. Její organizační
základy začaly vznikat na Moravě
v Olomouckém kraji před sto lety,
v roce 1919. První spolky vznikly
v roce 1922 a v průběhu století se
rozrostla do všech krajů a větších
měst po celé republice. Od roku
1995 má i humanitární činnost
v cizích zemích.
Žijeme v zemi, kde není válka ani
etnické čistky, zemětřesení či pra
-
videlné záplavy nám neničí města,
požáry nespalují obydlí a přírodu,
nemáme období tornád, která
zničí vše, co jim přijde do cesty.
Žijeme v klidné zemi, kde kdo
chce pracovat, zcela jistě sežene
práci, protože je velký nedostatek
pracovníků a mnoho volných míst.
Máme se zde dobře. Ale i přesto
jsou u nás i ve světě lidé, kteří žijí
v těžkých podmínkách či situacích,
jež si nedovedeme představit. A ni
-
kdo z nás neví, zda se neocitne na
druhé straně a nebude sám někdy
pomoc potřebovat.
Mělo by být samozřejmostí, že
člověk přispívá tam, kde pomůže
ostatním, kteří to potřebují. Je to
nejen charita jako organizace,
jsou to různé nadace, neziskové
organizace, zkrátka všichni, kteří
používají naše dary pro dobro po
-
třebných. Existuje přísloví „Halíře
dělají talíře“. Bude-li nás hodně,
i pravidelné malé částky mohou
udělat divy a pomoci mnoha po
-
třebným lidem.
Autorka je lékařka,
členka Rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ
9
návštěvu ani nevnímají, ani nepo-
znají. Ale umíme přesně poznat, co
se děje v hlavách těchto zdánlivě
apatických lidí? Umíme nahlédnout
do jejich skutečného světa?
Vyspělost společnosti se pozná ne
na veletrzích, vědeckých sympoziích
a v žebříčcích ziskovosti firem, ale
právě tady. Zrcadlo skutečné míry
lidskosti, solidarity, obyčejného citu
pro druhé a úcty k lidské bytosti je
nastaveno v obličejích mužů a žen,
kteří na vozíku, s nekoordinovanými
pohyby, hledí kamsi… Obraz často
nepříliš radostný, ale nutný.
UMĚNÍ PŘIJMOUT
Ve stárnoucí společnosti najednou
nalézáme nový jev – v našich rodi-
nách se senioři dožívají dříve nevída-
ných let. Jsou tu se všemi svými po-
třebami, problémy a často i samotou
a izolovaností. Nemáme na ně příliš
mnoho času, i když to nahlas nepři-
známe. Ne že by vysloveně překáže-
li, ale neustále se jim aspoň trochu
musíme přizpůsobovat, tolerovat
jejich „vrtochy“, starat se o zdánlivé
zbytečnosti a přitom někdy nečekat
mnoho vděku.
Také proto bychom je rádi viděli
v nějakém zařízení. Desetitisíce se-
niorů čekají v této zemi, až se uvolní
místo v nějakém specializovaném
domově. V Kunraticích znají i přípa-
dy, kdy blízcí nepřijdou ani na Vá-
noce. Ředitelka Horvátová ví dobře,
jak si Alzheimerova choroba umí
„zahrát“ i s příbuznými: „Každý pří-
pad je jiný, ale nic bych nevyčítala
zejména ženám, kterým k normál-
ní práci pro rodinu připadne ještě
péče o rodiče nebo prarodiče s tou-
to diagnózou. Někdy vidíte i zoufal-
ství z bezmoci a vysílení. I proto je
důležité, aby celý systém sociálních
služeb byl lépe připravený na civili-
zační výzvu, před kterou se nikam
neschováme.“ A zdejší vedoucí so-
ciální péče Jitka Křížová dodává
svou zkušenost: „Demence jedin-
ce dokáže doslova utrápit pečující.
Proto je důležité zapojit celou rodi-
nu, mladé i starší. Když se o povin-
nosti nepodělí více lidí, je péče spíše
nedostatečná a hrozí, že postupně
ničíte toho, který vzal všechno na
sebe. Alzheimera prostě musíte při-
jmout se vším všudy.“
Co jsme viděli v Kunraticích? Kva-
lifikované profesionály s velkým
srdcem, perfektní prostředí, dobře
zorganizované služby. Ale hlavně
desítky bezbranných a těžce nemoc-
ných lidí s jasnou perspektivou blíz-
kého odchodu z tohoto světa. Mnozí
asi nevědí, že naděje je malá. Není
znám případ, že by se jedinec s touto
diagnózou vrátil do běžného života.
Zaslouží si přesto nejlepší možnou
péči? Doktor Šťastný má odpověď:
„Je to jednoduché. Těmto lidem vdě-
číme za naše životy. Víme o něčem
cennějším, za co bychom mohli za-
platit?“
V kunratickém domově
mají klienti jistotu,
že nejlepší péči
dostanou. Jejich rodiny
pak zároveň i příležitost
být se svými blízkými
třeba i denně.
MUDr. Boris
Šťastný dobře
ví, že medicína
nejsou jen prášky
ainjekce.