Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

13

rář, ve kterém je napsáno, koho, kdy

a kde vyzvedává, kam ho veze a kdy

se pro něj vrací zpět. Většinu klientů

totiž zase odváží domů.

Než si pan Petr potrápí paměť

a paní Jaroslava vyřídí lékaře, stihne-

me ještě odvézt paní Milušku na Kli-

niku Malvazinky na speciální injekci

do kloubu. „Jsem úplně sama a špat-

ně chodím,“ vysvětluje. Řidič Krahu-

lík jí stejně jako ostatním pomáhá do

auta i z auta a na cílové adrese staví

přímo před vchodem, aby to paní

Miluška neměla daleko. Pro klienty,

kteří by ale měli problém dojít i malý

kousek, s sebou obvykle vozí inva-

lidní vozík. A když má chvíli času,

rád své cestující doprovodí i třeba na

úřad nebo na poštu.

PARŤÁK NA CESTU

Náhle se v autě rozezní telefon a Jan

Krahulík dostává z dispečinku infor-

maci, že paní Jaroslava už je hotová

a čeká, až pro ni přijedeme. „Šla jsem

hned na řadu,“ pochvaluje si rychlost,

s jakou tentokrát návštěvu lékaře

zvládla. „Na cestu domů budete mít

parťáka,“ informuje ji hned řidič Kra-

hulík. Panu Petrovi akorát „na Louce“

skončilo trénování paměti, a tak oba

senioři pojedou domů společně. Ta-

xík Maxík funguje jako svozová služ-

ba. Třeba z Polikliniky Kartouzská

prý často jezdí i tři klientky najed-

nou, a ještě si to pochvalují – cestu

mají jako společenskou událost.

S panem Petrem zase Jan Krahulík

vtipkuje, že má dnes díky paní Jaro-

slavě odvoz i s výletem. Zhruba v půl

jedné jsou oba senioři v pořádku

doma. „Co bych dělala, kdybych vás

neměla?“ loučí se paní Jaroslava s ři-

dičem Krahulíkem. K lékaři pojede

zase za měsíc, termín už si rezervo-

vala. Čas by chtěla ale ještě upřesnit,

aby nikde dlouho nečekala. „Nechám

vám zavolat, nebojte,“ uklidňuje se-

niorku, když se ptá, na kdy se má

připravit.

Pak už ale míříme za další klient-

kou. Paní Jana potřebuje dovézt do

centra města. Jde k lékaři, do lékár-

ny a ještě na nákup. Naplánovanou

měla původně jen cestu tam, protože

ale jiná klientka Taxíku Maxíku na

poslední chvíli jízdu odřekla a paní

Miluška se rozhodla jít z Malvazi-

nek domů procházkou, dohodne ři-

dič Krahulík s centrem, že paní Janu

vezme ve čtvrt na čtyři i zpět domů.

„Zajdu si do Tesca a počkám na vás,“

raduje se paní Jana.

Než vyrazíme pro její jmenovkyni

do Domu s pečovatelskou službou

Prahy 5, najde se v nabitém itineráři

akorát pár minut na kávu. Paní Jana

po mozkové mrtvici chodí o fran-

couzských holích a je asi nejméně

pohyblivá ze všech dnešních klientů.

Není to ale nic, s čím by si pan Kra-

hulík neporadil, naopak s úsměvem

a rád paní Janě pomáhá i zapnout

bezpečnostní pás.

Cesty Taxíkem Maxíkem

se objednávají přes

Centrum sociální

a ošetřovatelské

pomoci Praha 5. A kdo

chce službu využívat,

musí mít s centrem

uzavřenou smlouvu,

aby nedocházelo

k jejímu zneužívání

lidmi, kteří ji nepotřebují.