Strana 20
ŽIVOT / CESTOVÁNÍ – INDIE NA VOZÍKU
tak pět panáků vodky nebo hruško-
vice,“ líčí Milli.
PRVOTNÍ ŠOK
Ještě obezřetnější byl v prvních
dnech Kuba. „Raději jsem pil jen čaj
a balenou vodu, jedl jsem méně. Při-
jel jsem prakticky bez očekávání,
resp. čekal jsem jen potíže, bariéry
a totální průjem. A počáteční kul-
turní šok mě v tom jen utvrdil. Když
jsem viděl místní veřejné záchody,
ani jsem nechtěl domýšlet, jak bych
zažívací potíže řešil,“ vypráví Kuba
o počátečních dojmech. „Nakonec
jsme si ale zvykli a jedli i místní jídlo
připravované na ulici v příšerných
hygienických podmínkách. Ovoce,
zelenina, maso, vše bez problémů.
Dokonce bych řekl, že mi pobyt
v Indii dlouhodobě vylepšil metabo-
lismus,“ svěřuje se Kuba a jeho žena
Milli dodává, že je nutné překonat
strach a přijmout místní kulturu.
Jak ovšem Kuba naznačil, nejpr-
ve nic nenapovídalo, že se dvojice
vrátí plna pozitivních dojmů. „Začalo
to vlastně už příletem. Na přestupu
v Dubaji jsem vyfasoval obří erární
vozidlo, ze kterého jsem skoro pa-
dal, a můj vozík vyložili v Kalkatě
s poškozenou postranicí. I když let
byl jinak skvělý,“ popisuje zkušenosti
Kuba a Milli se přidává: „V Kalkatě nás
přivítal hrozný smrad – kombinace
vedra, hniloby a smogu. Chaos, špí-
na i chudoba na ulicích vyvolaly jen
jedinou otázku: Jak tohle zvládneme?
Představte si Prahu s 15 miliony oby-
vatel. Šli jsme ale do toho, obavy pře-
konali a rychle jsme si zvykli. Hodně
tomu pomohli i místní lidé a noví přá-
telé, které nám pořádající organizace
Banglanatak dala i s autem k dispozi-
ci. Z Indie jsem nadšená.“
VSTŘÍCNÍ MISTŘI IMPROVIZACE
Velkou vstřícnost projevoval nejen
průvodce-řidič, který klidně čekal
půl dne, ale i všichni ostatní míst-
ní lidé. Každý chtěl Kubovi pomáhat
a prý kolem něj všichni doslova kmi-
tali, vyráběli improvizované nájezdy
a podobně. Ačkoliv neměli s vozíčká-
řem žádné zkušenosti, vše doháněli
svojí zručností. Protože jsou místní
v mnohém odkázáni jen na to, co si
dokážou sami vyrobit, jsou to zruční
kutilové a umějí si poradit. „Asi je to
pozůstatek koloniálních dob a kas-
tovního systému, ale všude cítíte vel-
kou úslužnost, úctu a respekt. Ten,
kdo vás obsluhuje, u vás stojí a kouká
vám do pusy, jestli jste spokojeni, což
je nezvyklé,“ popisuje Milli. Za čirou
radost pak označuje místní děti, které
jsou velmi bezprostřední a hned cizí-
ho návštěvníka vezmou za svého.
„Na ulici jsem byl exot a celebri-
ta v jedné osobě,“ směje se Kuba.
„Nezřídka jsem byl pro místní první
běloch na vozíku, kterého viděli.“ To
platilo především na vesnicích, kam
také zavítali, protože turné zahrno-
valo i pobyt a vystoupení v oblasti
Tepantar a vesnici Pingla. I přes další
část kulturního šoku zde zažili snad
nejvřelejší přijetí. Místní ženy s Mil-
li tančily a zpívaly podle svitkové
malby, jejíž příběh se postupně od-
víjí. „Učila jsem je taky zpívat Lásko,
Bože, lásko. Bylo to moc milé. Zdejší
komunitu tvoří muslimové, vůbec
nechápali, proč máme v Evropě z to-
hoto náboženství strach.“
Vzdělanější lidé zde mluví ang-
licky, i když někdy se silným ak-
centem, ve kterém často písmeno F
vyslovují jako P. Za pomoci rukou,
nohou a hlavně úsměvu se však dá
domluvit s každým. „Naučila jsem se
i pár slov bengálsky. Zajímavé je, že
pro vozík nemají vlastní výraz a po-
užívají anglické slovo wheelchair,“
poukazuje Milli. Té se s místní kultu-
Kuba a Martin
procházejí
vesnicí Pinglou.
Milli během hovoru
s kalkatskými
dětmi