Strana 9
Osobní asistence
Osobní asistence je služba velice
náročná, společensky nedoceněná,
finančně podhodnocená, ale
nesmírně potřebná.
Když je někdo závislý na pomoci
druhé osoby, bez ohledu na příčinu,
která k tomuto stavu vedla, má
prakticky dvě možnosti. Buď zůstane
ve svém přirozeném prostředí, tedy
doma, kde mu pomoc někdo zajistí,
nebo musí být v instituci, kde je
pomoc součástí pobytových služeb.
Druhou možnost volí lidé většinou
až jako „z nouze ctnost“. Kdo by
chtěl mít diktován denní rozvrh
a nemoci třeba zajet za kamarádem
s návratem o půlnoci?
Osobní asistence umožňuje
každému zůstat ve svém
přirozeném prostředí a nasmlouvat
si konkrétní služby, které potřebuje,
v době, kdy je potřebuje. A také má
jistotu, že služba bude provedena
profesionálně, s odpovídající
kvalitou, asistent jej bude plně
respektovat jako klienta a bude
zajišťovat pouze to, co klient sám
nezvládne. Nikoliv, že asistent bude
rozhodovat za klienta a jednat
podle svého vlastního přesvědčení
namísto toho, co klient chce. Na
straně druhé pravidlo zachování
důstojnosti platí pro obě strany.
Jak od asistenta ke klientovi, tak od
klienta k asistentovi.
Organizace vychovávající vzdělané
asistenty je třeba podporovat. Služba
je placená, ale výše platby nepokryje
provoz organizace. Současně však
klientům, kteří jsou zcela na asistenci
závislí, výše příspěvku na péči
IV. stupně nepokryje všechny
potřeby. Važme si lidí, kteří
vykonávají tuto službu, mnohdy
velmi těžkou. Díky ní může mnoho
lidí zůstat v domácím prostředí
a prožít tak svůj život podle vlastních
představ. Takový život je obvykle
jiný, než by byl v instituci.
Autorka je lékařka,
členka Rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ
9
potkali samé pedagogické osobnos-
ti. Dávají Deborce prostor, aby vše
zvládla. A mezi spolužáky si našla
dobré kamarády.“ V tom není pře-
kážkou ani přítomnost asistentky,
která se nevnucuje a o přestávkách
často odchází, aby si Debora mohla
nerušeně povídat s kamarádkami.
„Jsem spíš bázlivá, první dny na
nové škole jsem se rozkoukáva-
la mezi spoustou lidí. Cítila jsem se
sama, ale postupně rostl zájem se
mnou komunikovat. Maminka říká,
že umím dobře navazovat kontakty.
Podpora od rodičů pro mě byla důle-
žitá,“ vzpomíná mladá studentka, jež
je přesvědčena, že se vždy vyplatí
upřímnost a otevřenost.
Pokud jde o komunitu lidí se zra-
kovým postižením, maminka i dce-
ra jsou s ní v kontaktu. „Nemělo by
se to ale škatulkovat na dva světy,
byť nás handicap něčím spojuje a je
užitečné mluvit s lidmi s podobnými
problémy. Není však dobré, když se
skupina uzavírá do sebe. Nemám nic
proti speciálním školám, ale člověk
se nesmí uvěznit v kruhu, který pak
nedokáže překročit,“ uzavírá dívka,
kterou zajímá psychologie a ráda by
jednou pomáhala druhým.
KATEŘINA DAŇKOVÁ (19)
Katka má od narození vážné slucho-
vé postižení, které jí však pomáhají
kompenzovat sluchadla. Díky nim
dokáže komunikovat natolik plno-
hodnotně, že její handicap lze snad-
no přehlédnout.
Bez komplikací tak absolvovala
běžnou mateřskou školu, základní
školu i osmileté gymnázium v Kutné
Hoře. Teď začala dálkově studovat
v rámci Karlovy univerzity hned dva
vysokoškolské obory zároveň – sou-
dobé dějiny na Fakultě sociálních
věd a školský management na Peda-
gogické fakultě.
Její integrace se dá označit za sto-
procentní. Z komunity lidí se slucho-
vým postižením nezná prakticky ni-
koho, ale ráda by se naučila znakový
jazyk. „Nikdy jsem ve škole nezažila
žádný větší problém. Spolužáci ob-
čas byli trochu zvědaví, tak jsem jim
vždycky vše vysvětlila,“ říká Katka
s úsměvem a dodává, že nepotře-
bovala ani velké úlevy při výuce:
„Přednostně jsem si mohla sednout
vždy do druhé lavice, kde mi to nej-
víc vyhovovalo. Nemusela jsem dělat
poslechy při výuce jazyků nebo psát
diktáty, ale i tak jsem je psala. A oce-
nila jsem prodloužený čas u maturi-
ty,“ vzpomíná.
Učitelé prý vycházeli vstříc, nikdy
však nenadržovali. „Pozitivní diskri-
minace je moje noční můra! Věřím,
že pak bych se terčem šikany klidně
mohla stát,“ říká mladá žena. Chválí
i spolužáky: „Občas jsem se jich mu-
sela na něco doptat nebo mi nechali
sešit k doplnění zápisu, když mi něco
uteklo. Při plavání, kdy jsem musela
sundat sluchadla, na mě dávali pozor
a ukazovali mi.“
Katčiny životní úspěchy jsou jistě
dány i přístupem maminky Petry,
která podle dceřiných slov nikdy ne-
trpěla přehnanou opatrností a ochra-
nitelstvím, jak se to někdy u rodičů
dětí s postižením stává. „Vždycky
mi jen zdůrazňovala, abych dávala
pozor na sluchadla. Mám je díky ní,
chodila kvůli tomu do dvou prací.
Takovou mámou bych jednou chtěla
být,“ říká s vděčností mladá student-
ka, která se nyní s přítelem přestě-
hovala do Prahy a užívá si start nové
životní etapy.
Katka studuje
hned dvě vysoké
školy najednou.