Strana 8
REFLEKTOR / ZKUŠENOSTI S INKLUZÍ
ŠIMON VACÍN (12)
Páťák Šimon jezdí na vozíku, protože
má kvadruparetickou formu dětské
mozkové obrny. Trochu hůř mlu-
ví a s většinou věcí zatím potřebuje
pomoci. Přestože je komunikativní,
většinu jeho příběhu vypráví ma-
minka Simona: „Šimon byl integro-
ván už v mateřské škole, protože
se bál handicapovaných dětí. Když
měl pak nastoupit do školy, původ-
ně domluvená základka nebyla moc
vstřícná. Vymlouvali se a u zápisu
paní ředitelka mého syna dost pře-
hlížela. Nechtělo se nám tam. Přes
známou jsme se tedy dostali až do
ZŠ Grafická na Praze 5. Nebyla sice
bezbariérová, ale byli zvyklí pracovat
se sociálně vyloučenými dětmi, tak-
že projevili velkou ochotu a vstříc-
nost.“
Škola vyčlenila učebnu v příze-
mí, udělala bezbariérovou toaletu
a přijala pro Šimona asistenta pe-
dagoga, byť za něj maminka částeč-
ně doplácí, protože funguje i jako
asistent osobní. Zpočátku asistova-
la i sama paní Vacínová a její do-
spělé dcery.
„Nevadilo mi asistování rodiny, nic
jiného mi ani nezbývalo,“ říká dnes
smířeně Šimon. Ve třídě prý fungu-
je velmi dobře a vychází hezky se
spolužáky i s asistentem, kterého by
podle svých slov chtěl mít u sebe po-
řád – probírají spolu všechno, včetně
holek…
Šimonovu třídu však tvoří pře-
vážně problémové děti, prostředí
má tedy k idylce daleko. „Někdy je
to náročné, s přibývajícím věkem
přestávají být někteří žáci zvlada-
telní,“ popisuje maminka a dodává:
„Objevuje se zde i šikana, ale Šimo-
novi se tohle vše vyhýbá. Jen jednou
došlo k nějakému posmívání, to se
ale rychle vyřešilo. Jako by i raubíři
respektovali jeho potřeby. Už ve třetí
třídě začali být všichni dost rozlítaní,
u těchto dětí je to ještě víc o pohybu
než obvykle, takže se mému synovi
začali trochu vzdalovat, byť ho moc
rádi vozí. Pak se ovšem naštěstí ob-
jevil klidný chytrý kamarád. Výho-
dou téhle školy je, že berou děti jako
individuality a staví na tom, co žáci
umí.“
DEBORA TLUSTÁ (17)
Se zbytky zraku žije studentka 2. roč-
níku čtyřletého pražského gymnázia
Na Vítězné pláni, maminka Kateryna
Koľcová má rovněž vážné zrakové
postižení. Pro inkluzi se rozhodly už
na základní škole (Hovorčovická),
mimo jiné z ryze praktických důvodů
– aby nemusely dojíždět. „Chtěli jsme
integraci alespoň zkusit v místě byd-
liště. Nakonec všechno krásně zafun-
govalo,“ říká paní Kateryna.
Podporu Deboře poskytlo spe
-
ciální pedagogické centrum. Využí-
vá služeb asistentky a notebook se
zvětšováním písma, hlasovým vý-
stupem i matematickým editorem.
„Braillovo písmo se teprve učím,“
říká dívka, která jinak hovoří něko-
lika jazyky. „Jsem zvyklá používat
běžné písmo, až do čtvrté třídy jsem
zvládala sama psát. Teď preferuji po-
slech audionahrávek.“
Přestože se setkaly se situací na
hranici šikany, Debora i její maminka
jinak mluví o kladech a vstřícnosti.
„Vynechám podrobnosti, ale mamin-
ka musela jednou řešit, že jsem če-
lila naschválům, averzi a nerespektu.
Může jít o malichernosti, které však
ve výsledku ubližují. Jinak ovšem
můžu hovořit jen o spokojenosti
s přístupem spolužáků i učitelů. Re-
spektujeme se, nikdo mi neubližuje.
A pokud řešíme nějaké komplikace,
jsou jen technického charakteru. Ne-
máme problém s komunikací, která
je základem úspěchu, a vyučující se
zajímají, jak mi pomoci.“
Maminka Kateryna k tomu dodá-
vá: „Už na základní škole jsme měli
štěstí na lidi, o kterých to celé je.
Musíte se chtít dohodnout. Ze svého
okolí známe dost případů, kdy si-
tuace postižených dětí není v běžné
škole zdaleka tak růžová. My jsme
Šimon využívá
služeb asistenta
a asistentky.
Debora prý měla
štěstí na lidi
kolem sebe.