Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

REFLEKTOR
Jít inkluzi naproti
Snahy ozačleňování dětí spostižením do
běžných škol unás probíhají již několik desetiletí.
Přinejmenším od roku 2005 má pak tento proces
legislativní oporu aod roku 2016 také garantované
financování. Vyvolává však stále celospolečenské
diskuse. Oslovili jsme čtyři žáky astudenty
srůzným typem postižení ana různých stupních
škol, abychom zjistili jejich osobní zkušenosti.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
ANEŽKA HEČKOVÁ (7)
Malá Anežka má Downův syndrom
a teprve pár měsíců chodí do první
třídy pražské ZŠ Na Líše. Její mamin-
ka Lenka by přitom mohla fungovat
jako vzorný příklad, jak na inkluzi
připravit potomka samotného, sebe,
rodinu, okolí i školu.
Není divu, paní Hečková je před-
sedkyní spolku Rodiče za inkluzi,
kam se obracejí desítky rodičů, po-
kud škola a poradenská zařízení
nefungují, jak by měly. Nejčastěji
v případech, kdy se škola chová vy-
hýbavě, panuje v ní strach a nechuť
dělat věci jinak. „Záleží na lidech. Je
spousta míst, kde panuje dobrá vůle
a zájem. Inkluze je správná cesta,
vyjadřuje svoje přesvědčení paní
Hečková a dodává: „Hodně škody
napáchala mediální hysterie před
několika lety. Z inkluze se stalo sko-
ro sprosté slovo. Situace je teď para-
doxně spíš horší.
Anežčina maminka se proto roz-
hodla předejít problémům svým
aktivním přístupem. Tři roky pře-
dem domlouvala nástup své dcery
ve škole, která není jejich spádová,
ale kterou si vybrali a vyzkoušeli
prostřednictvím starší dcery. Situa-
ci jim do značné míry ulehčuje také
Anežčina otevřená, milá a komuni-
kativní osobnost. Navíc je i přes svůj
handicap v pásmu inteligenční nor-
my, takže zatím vše zvládá srovna-
telně se svými vrstevníky.
Někdy dokonce i lépe – i to je však
z velké části zásluha její maminky.
Soukromě vystudovala speciální
pedagogiku, udělala si různé kurzy
a nastudovala vzdělávací metody,
například Feuersteinovu, která rozví-
jí umění učit se. „Úspěšné inkluzi se
musí jít naproti výchovou a přípra-
vou. Anežku jsme před první třídou
dali do přípravného ročníku. Učila
se režimu a pravidlům. Také škola si
během té doby zvykla a připravila se.
Vybrali skvělou učitelku a asistentku.
S dcerou si skvěle sedly, což bylo dů-
ležité, protože Anežka umí být zlatá,
když si dotyčného člověka oblíbí, ale
v opačném případě je to jeden velký
bojkot,“ vzpomíná paní Hečková.
Díky poctivé přípravě začala An-
ka školu už se základy čtení a počí-
tání. To jí usnadnilo start, maminka
si však uvědomuje, že časem může
Anežce tempo ostatních dětí utíkat:
„Existuje řada podpůrných prostřed-
ků. Děti s její diagnózou třeba během
prvního stupně už tolik nezvládnou.
Tak se dá vše individuálně uzpůsobit.
Pro nás je podstatné, aby co nejvíc
směřovala k samostatnému životu.
Inkluze podle Lenky Hečkové po-
máhá především bourat předsud-
ky. Úspěch přitom vidí v otevřené
komunikaci. „Přišla jsem na třídní
schůzky na začátku školní docház-
ky a všechno vysvětlila rodičům
spolužáků. Lidé se zbaví obav, uvi
normální dítě zbavené démonic-
ké aury. Dnes nám fandí a sami se
ptají. Anežka chodí i do Sokola, na
kroužky, jezdí na koni. Všude jsme
to s představováním udělali stej-
ně. A ona si navíc svojí vřelostí dělá
sama nejlepší reklamu. Ve škole ji
zdraví děti z vyšších ročníků, spolu-
žáci ji zvou na narozeniny. Vysvětlu-
jeme jí, že je víc vidět, tak se o to víc
musí snažit. Víme, že z mentálního
postižení panuje ve společnosti víc
obav než z jiných handicapů,“ uzaví-
rá Lenka Hečková.
Anežka si svojí
povahou získala
celou školu.
Můžeš