Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

REFLEKTOR / NADUŽÍVÁNÍ LÉKAŘSKÉ PÉČE

Odlišnost je

přirozená

Samozřejmě, vždy jsem byla pro

to, aby děti nebo jedinci odlišující

se nějakým způsobem (třeba

barvou pleti, fyzickým handica

-

pem) od celku byli zařazeni mezi

ostatní. V Kontu Bariéry jsem pro

-

sazovala, aby jim bylo umožněno

zvyknout si na skupinu třeba stej

-

ně starých dětí hned od školních

let. Prospívá to nejen těm nějak

znevýhodněným, třeba chodícím

s berličkou, ale taky těm, kteří

žádné obtíže nemají. Zvyknou

si, že celek netvoří jen lidé stejně

vypadající, ale že společnost tvoří

lidé různorodí a odlišní. Taky by

to bylo trochu nudné, kdybychom

byli opravdu stejní.

Začlenění je podstatou tzv. inklu

-

ze, což je slovo odvozené z latiny,

jako konečně spousta našich po-

jmů. Exkluze je pravým opakem

inkluze, je to vyčlenění, směr ven

z celku. Je-li něco exkluzivního,

tak je to výjimečné, jasně se odli

-

šující. Třeba v módě, chcete-li na

sebe upozornit, pak je dobré kou

-

pit si něco, co vás jasně odlišuje

a upoutá ty ostatní. A to se dá

přenést i na skupinu lidí, podob

-

ně či skoro stejně postižených.

Předem se omlouvám, že jsem

zvyklá i v tom, co třeba odmítám,

hledat také kladné jevy. Když jsou

v určitém sociálním celku mezi

sebou jedinci, kteří jsou všichni

třeba svým handicapem odlišní

od celku, tedy výjimeční, tak tvoří

skupinu, ve které opětně oni mo

-

hou mezi sebou nepřímo soutěžit

a zaujímat odlišné pozice, jako

je tomu ve skupině jedinců bez

handicapu či bez jiné exkluzivi

-

ty. I takováto vnitřní, skupinová

diferenciace patří do stratifikace

společnosti.



Autorka je socioložka,

předsedkyně Správní rady

Nadace Charty 77.

SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ

se jim to vysvětlit. Protože jinak bych

ze své práce neměla dobrý pocit –

dělám ji přece pro své dětské paci-

enty. Někdy se to bohužel nepodaří,

ale lidé mají svobodnou volbu lékaře.

Považujeme doktora už jen za

službu, podobně, jako když si

jdeme nechat opravit auto?

Myslím si, že většina lidí nás za pou-

hou službu nepovažuje. Doufám v to.

I když se to za poslední roky dost

zhoršuje. Často je zdravotnictví zne-

užívané, lékaři a zdravotní sestry po-

tom přetížení a chybějí všude, v sou-

kromém i státním sektoru. Bojím se,

co bude za pár let. Jen v našem obo-

ru je asi 50 % lékařů starších 60 let,

mladí se do tohoto nehrnou. Velice

tomu uškodila změna ve vzdělávání

a zrušení oboru praktický lékař pro

děti a dorost. Politici už by si to ko-

nečně měli uvědomit. Pokud nebu-

dou mít lidé lékaře, velice se zhorší

úroveň zdravotní péče a ještě více

klesne proočkovanost. Největší krize

už je nyní ve stomatologii. Je nadlid-

ský výkon najít zubaře.

Říkala jste, že rodiče jsou podle

vás úzkostnější. Dalo by se tedy

říci, že jsme ke zdraví také zod

-

povědnější?

Pacienti neumějí přenést zodpo-

vědnost za zdraví své i svého dí-

těte více na sebe. Často u nás řeší-

me problém, že někteří rodiče jsou

netrpěliví, chtějí snad zázračnou

pilulku, aby bylo dítě za hodinu

zdravé. Nebo chtějí rychle nasadit

antibiotika. Přitom většina nastyd-

nutí potřebuje jen paralen, vitamin C

a postel. Obvykle se bez antibiotik

obejdeme. A pokud dostanou od-

pověď, že je třeba nechat dítě jen

vyležet a odpočinout, že jde o běžné

nastydnutí, nelíbí se jim to.

Musím ale dodat, že každý rodič

je jiný, někteří to chápou. Jsem proto

zastánce spoluúčasti pacientů a re-

gulačních poplatků. Jen tak si za-

čnou lidé zdravotní péče více vážit

a budou se rozmýšlet, jestli je nutné

řešit s lékařem každou zdravotní

banalitu. Vždyť Západoevropané na-

vštíví lékaře průměrně šestkrát za

rok, naproti tomu český pacient asi

dvanáctkrát! A určitě to není tím, že

bychom byli víc nemocní…

Zneužíváme tedy podle vás náš

zdravotní systém?

Systém zdravotnictví není dobře na-

stavený. Proč máme v každém ma-

lém městě nemocnici i pohotovost?

Sloužila jsem spoustu let na dětské

pohotovosti i na dětském oddělení

a vím, s čím jsou schopni lidé při-

jít. I v noci. Velké zneužívání! Tohle je

z dlouhodobého hlediska neúnosné,

v budoucnu tam již nebude mít kdo

pracovat.



Kdo je MUDr. MonikaMyšáková (47)

Absolventka Fakulty všeobecného lékařství Univerzity

Palackého vOlomouci aUniverzity medicínského práva. Od

roku  provozuje soukromou praxi praktické lékařky

pro děti adorost. Začínala vHoře Sv. Kateřiny aNové vsi

vHorách vKrušných horách.

Nyní provozuje několik ordinací vokolí Teplic, kde pracuje

sdalšími třemi lékaři azdravotními sestrami. Vzdělává

lékaře vrámci předatestační přípravy.