Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 25

25

možnost spolu hrát Krále a Královnu

(mám už na královny věk) v muzi-

kálové pohádce na ledě, Popelce, kde

i trochu bruslím.

Jako holka jste nejen tančila,

dost brzy – jako žákyně astu

-

dentka – jste si už izahrála.

V roce 1985 točil Otakar Vávra

s bravurní Janou Hlaváčovou a Jiřím

Bartoškou epizodu ze života Boženy

Němcové podle novely Veroniky. Její

dcera Dora Němcová byla mou první

filmovou rolí. Byla jsem za ni šťastná,

i když se o panu režisérovi Vávro-

vi hovořilo jako o nekompromisním

přísném muži. K nám – myslím tím

dětské role Jiřího Stracha a mojí – byl

nesmírně laskavý. Po mnoha letech,

když jsem točila s paní režisérkou Jit-

kou Němcovou, přivedla jednou pana

režiséra na plac. Byl to muž už ke sto

letům, ale pořád si na mě pamatoval.

Jako studentka jsem točila i s re-

žisérem Petrem Weiglem: Romea

a Julii na vsi a televizní zpracování

opery Benjamina Brittena Kominí-

ček. Všechny další roky, kdy jsem

stála před nějakou nabídkou, u mne

hrály velkou roli osobnost režiséra

a samozřejmě také kvalita scénáře.

Ve vaší biografii mě zaujalo, že

jste po studiu DAMU věnovala

dalších pět let choreografii na

HAMU.

Ročník, kam jsem nastoupila v de-

vadesátých letech, vedl prof. Pavel

Šmok, který kdysi také krasobrus-

lil. Nikdy jsem své volby nelitovala.

Choreografie má totiž široké pole

působnosti, uplatní se v činohře

i opeře. Spolupracovala jsem ne-

jen s baletkami na velké scéně, ale

i s kulturistou, který potřeboval po-

stavit číslo na závody.

Poprvé mi dal choreografickou

šanci Petr Lébl v Divadle Na zábradlí

koncem studia. Byla jsem obsazená

hned dvakrát, jako Heidi v muzikálu

Kabaret a dělala jsem choreografii

představení. Šlo o riskantní volbu

ze strany režiséra, ale vznikla moc

krásná inscenace. Získala jsem Na

zábradlí pro první sezony po studiu

angažmá. A ještě k tomu hudbu ke

Kabaretu měl tehdy na starosti Petr

Jsme tu jen jednou, říká,

a měli bychom si vyzkoušet

co nejvíc věcí…