Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8-9

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í 

můžeš / číslo 9 - 2012 můžeš / číslo 9 - 2012

TÉMA: Děti s postižením a společnost

Vracíme se k tématu, které jsme sledovali

dlouhé měsíce – integrace a inkluze dětí

s různým postižením do běžných škol. Víme, že mnoho

rodičů i škol si s tímto moderním tématem neví rady,

a popravdě řečeno, je stále více zřejmé, že vůbec nejde

jen o vyhlášky, peníze a ochotu. Jde o komplikovaný

vztah: rodina – dítě – škola.

UNIVERZÁLNÍ RECEPTY

NEEXISTUJÍ

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Poněkolika letech snah opromyšle-

nou aefektivní integraci postižených

dětí doběžných škol se zdá, že velký

pokrok nevidíme. Souhlasíte?

Ani ne. Jsme vefázi vývoje, všichni hledá-

me dobrá řešení, ale nikdy, opravdu nikdy

nesmíme zapomínat, že řešíme osudy abu-

doucnost konkrétního dítěte. Malý člověk

spostižením má vždycky svá specifika, žije

vkonkrétní rodině, jeho situace nemá jen

všeobecné charakteristiky, ale je vpravém

slova smyslu mimořádná.

Apak, vnašem školství je tradice integ-

race, ikdyž se tomu tak neříkalo, dlouhá.

Snaha některé děti nevydělovat, vzdělávat

je vběžném sociálním prostoru, vjakém na-

konec stejně budou žít, je vnašem školství

dávná amoje odpověď je tedy spíše tato:

Jdeme složitou cestou apozitivní výsledky

tu jsou.

Nejsou tedy trochu rozporuplné pocity

laické veřejnosti vyvolány také tím, že

neumíme rozlišovat – například mezi

dětmi se špatným rodinným zázemím

adětmi spostižením?

Problém začíná už vzařazení dítěte dopří-

slušné, jemněji vyjádřené kategorie. Iteore-

ticky to složitě řešíme, natož vkonkrétním

případě. Dnes se snažíme všechny zastřešit

pod pojem „děti se speciálními vzdělávacími

potřebami“, který se vjiných evropských

státech užívá odroku 1994. Unás jsme stím

začali pracovat až odeset let později, ale

mezi tím se přirozeně ukázalo, že ani tato

škatulka prostě zdaleka nestačí. Tím nic

neomlouvám, jen se snažím objasnit trochu

nejasností, které pak vedou urodičů, peda-

gogů, ale iveveřejné správě knešťastným

rozhodnutím.

Co vám tedy chybí vaktivitě minister-

stva školství?

Spíš přebývá. Právě zjednodušené shrnutí

všech dětí spostižením dozvláštní katego-

rie, ať ji nazveme jakkoli, vyvolává největší

problémy. Vposledních letech se začaly

integrační plány byrokraticky prosazovat,

nařizovat, jako by to byla soutěž, kolik

procent integrovaných dětí máme. Místo

promyšleného individuálního postupu přišla

móda. Byla spojena ispředstavou, že takto

dostane resort více evropských peněz. Takže

nejdříve násilný proces integrace, doslova

touha ponaplnění nějakých statistik, pak

ovšem praktické problémy ajistá rezignace,

čekání, co bude dál.

Přitom najdete školy, kde podmínky

nejsou ani zdaleka ideální, ale jednotliví

pedagogové se snaží, mění tradiční metodic-

ké postupy tak, aby zapojili všechny žáky,

amají úspěch. Ukazuje se, že metodická

adidaktická změna vpráci učitele otevírá

školu dětem se zvláštními vzdělávacími

potřebami více než direktivy ministerstva

školství.

Ale my jsme se právě uučitelů auči-

telek veškolách, kde žádné mimořád-

né podmínky pro integraci ainkluzi

nejsou, setkali surčitým strachem,

sobavami zvlastního selhání…

To dobře znám. Naši učitelé jsou vdobrém

slova smyslu svázáni sdlouholetou tradicí

českého školství, která je postavena naspo-

lehlivosti, najistotě, že škola bude opravdu

plnit své základní úkoly, najakési záruce

kvality, která nesmí být narušena. Aikdyž

škola nemá dostatečnou podporu, finance,

dost pedagogů nebo prostoru, stejně se sna-

ží, zejména vůči zřizovateli, demonstrovat

svou spolehlivost.

Takže se nedivme, že integrace dětí se

speciálními vzdělávacími potřebami může

vyvolat velký strach, že se dosavadní kvalita

naruší. Nadruhé straně ale právě pomoc,

úprava školy, vybavení, peníze atd. jsou

přece především záležitostí zřizovatelů.

Chceme-li tedy inkluzivní vzdělávání, mu-

síme pro ně mít dobré podmínky aopravdu

prakticky vyjádřený veřejný zájem, ne jen

direktivní vyhlášku.

Jako kdybyste tím říkala, že čertovo

kopýtko je ivpostojích veřejnosti –

jedna část je pro docela masivní inte-

graci ainkluzi, druhá by vše nechala

postarém.

Kdo je doc.PaedDr.

Vanda Hájková, Ph.D.

Zástupkyně vedoucí katedry speciální

pedagogiky PedF UK, kde vyučuje

odr. 1998. Spoluautorka knihy Inkluzivní

vzdělávání, řešitelka mezinárodních

výzkumů inkluzivního vzdělávání,

zakládající členka Somatopedické

společnosti, občanského sdružení

speciálních aběžných pedagogů, kteří

se zajímají oinkluzivní vzdělávání dětí

adospělých se zdravotním postižením

aznevýhodněním.

info

Vanda Hájková:

Naprosto chápu oprávněnou snahu pouče-

ných rodičů, zejména dětí spostižením, že

chtějí mít své dítě vběžné škole. Dnes jsou

známy případy úspěšně integrovaných žáků,

unichž bychom si vzdělávání vběžné škole

dříve sotva uměli představit. Ti jsou pak pro

další rodiče postižených dětí povzbudivým

příkladem asilnou motivací. Když říká-

me veřejnost, myslíme především rodiče.

Mnohde vzahraničí – například vAustrálii

nebo vKanadě – právě rodičovské inicia-

tivy prolomily situaci asjejich pomocí se

vkonkrétních školách začala prosazovat

inkluze. Ovšem vidíme ismutnější obrázky.

Schovejte ty postižené děti tam, kam patří,

zazeď nějakého ústavu! Ajsme uvelkého

problému – vnaší společnosti sílí představa,

že škola je nějaký autoservis, dokterého si

dáte ráno vůz aodpoledne dostanete vše

perfektně opravené. Bohužel, čím více sílí

požadavky rodičů naperfektní vzdělávací

avýchovnou funkci školy, tím méně často

sledujeme jejich zodpovědnou snahu nahra-

dit školní kurikulum „kurikulem domácím“,

tj. vyjít vstříc vzdělávacím potřebám svých

dětí ivevolném čase avběžném rodinném

životě zvlastní iniciativy. Jako by měli

nastarost jen zábavu asem tam atraktivní

zážitek svých dětí. Aněkdy ani to ne, poří-

dili si dítě anyní je to pro ně doslova přítěž.

Utakových lidí nemůžete čekat pochopení

pro integraci ainkluzi. Je to obyčejná ome-

zenost.

Říkala jste, že přece jenom jistý po-

krok vinkluzivním vzdělávání vidíte.

Mají rodiče postižených dětí opravdu

reálnou naději, že jejich děti dostanou

lepší příležitosti? Kam se mají obrátit?

Školu sopravdu komplexním, všestranným

inkluzivním programem zatím nemáme.

Jsou školy, které natuto úroveň směřují.

Cesta tedy začíná studiem vzdělávacího

programu školy, kam rodiče chtějí dítě dát.

Rodiče dětí spostižením nebo znevýhodně-

ním by měli vzdělávací programy jednotli-

vých škol studovat zvláště pozorně. Ahledat

především školu, která deklaruje otevře-

nost vůči odlišným potřebám žáků ajejíž

školní kultura je založena naindividuálním

přístupu arespektu kjedinci. Ataková

škola rodiče také zve kcelému vzdělávání,

protože její program je orientovaný nacelou

komunitu vobci nebo spádové oblasti. Kam

tato cesta dál vede? To záleží nazřizovate-

lích, nasamosprávách, napedagogických

sborech, napochopení veřejnosti. Až bude

mít konkrétní škola dobré personální

imateriální podmínky pro inkluzi, bude to

dobré pro všechny obyvatele příslušného

města nebo obce. Důležitou podmínkou je

pak možnost navázat nainkluzivní program

inaškolu vyššího typu. 

Delší verze rozhovoru nawww.muzes.cz

Jsou známy případy

úspěšně integrovaných

žáků, unichž bychom

si vzdělávání vběžné

škole dříve sotva uměli

představit.