Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16-17



můžeš / číslo 9 - 2012

TÉMA: Děti s postižením a společnost TÉMA: Děti s postižením a společnost



Před nedávnem se Irena Havlíková, učitelka

základní školy v pražských Řeporyjích,

pustila do dalšího, doplňujícího pedagogického studia,

a jak sama tvrdí, teprve dnes ji učení opravdu baví.

Součástí studia je totiž i problematika

handicapovaných žáků a studentů.

IGOR HNÍZDO

V SUKNÍCH

Text: PAVEL HRABICA

Foto: JAN ŠILPOCH

A

bsolvovala přednášky ipraktické

návštěvy Jedličkova ústavu,zažila

výuku dětí snejrůznějšími handica-

py. Sklání se před pedagogy, kteří

jsou schopni integrovat dotřídy

zdravých žáků jednotlivce spostižením. Dnes

je náročné zvládat třídu zdravých dětí.

Podle ní by si měl vrámci studia projít

procesem pedagogické praxe shandicapova-

nými žáky astudenty každý učitel.

Jak si vybudovat autoritu před tabulí?

Žáci shandicapem vyžadují nesmírnou

trpělivost, vpřípadě „normální“ třídy musí

pedagog kombinovat trpělivost súsilím žáky

zaujmout. Irena Havlíková tvrdí, že chuť

vyřešit konflikt sžáky pohlavkem má idnes

občas anebo častěji asi každý pedagog.

Strach o děti i o existenci

„Doma se nerozpakujete, když se dítě žene

vkuchyni kesporáku azačne tahat horký

hrnec, že mu jednu lupnete přes zadek.

Když dvanáctiletý kluk zfrajeřiny skočí

zodpočívadla zprvního patra dopřízemí,

přemýšlíte, co všechno se mohlo stát, že

by bylo nejlepší mu vrazit pár facek, aby to

příště neudělal. Pochopitelně nemůžete.“

Zadlouholetou pedagogickou praxi

pamatuje jediný případ, kdy kolegyně ne-

udržela nervy nauzdě aprovokatérovi vle-

pila pohlavek. Neřešila to škola ani rodiče,

shodli se, že žák překročil únosnou mez.

„Dnes si učitel nedovolí dítě jakkoli

napadnout, ato ani slovně. Jakékoli násilí

by vyústilo veztrátu místa,“ říká. Každý si

vsoučasnosti uvědomí, že kdyby se dítěte

dotkl, vedle právníků arodičů jsou zde mé-

dia. „Když se dočtete, že pedagog, který se

kvůli podobnému problému stal terčem mé-

dií aspáchal sebevraždu, je vám smutno.“

Agresivita jde opačným směrem

Irena Havlíková pamatuje zasvou praxi pří-

pad, kdy žák naopak fyzicky napadl zástup-

kyni ředitelky. Byl natolik nezkrotný, že šel

doškoly pro nezvladatelné děti. Agresivita se

podle Ireny Havlíkové obrací spíše proti uči-

telům. Kde hledat kořeny stavu, kdy pedagog

je proti žákům vnevýhodě? „Nechci brečet,

že děti si mohou dovolit všechno aučitel nic.

Hovořím zazákladní školu, protože dopat-

nácti let děti ještě poslechnou. Když ale

slýchávám oddcery, co si dovolí středoškolá-

ci, je to síla. Student řekne vědomě učitelce,

že je kráva.“ Osobně tvrdí, že konflikty, ze

kterých hrozí, že by učitel byl schopen řešit

problém fyzickým trestem, mohou mít koře-

ny ivešpatném přístupu učitele.

Katedra není pevnost

„Práce učitele, to je idivadlo ashow. Nejde jen

oto, jak je pedagog nabiflovaný. Mám-li ho-

vořit zaučitelky, neměla by přijít dotřídy jako

šedá myška, neupravená, smastnými vlasy.“

Irena Havlíková si neumí představit, že

by proseděla hodinu ukatedry anevydala se

mezi lavice. Učitelský stůl není pevnost, vekte-

ré pedagog bezpečně přečká hodinu apak

vhodně zvoleným ústupem zmizí zbojiště.

Neumí si ani představit, že by léta odří-

kávala látku stejným způsobem, nehledala

způsoby, jak zaujmout. Jsou to drobnosti,

ale ovlivňují pozornost žáků. Když se začnou

nudit avycítí, že nejste autorita, ztratíte

půdu pod nohama.“

Učitel je (taky) člověk

Podle Ireny Havlíkové by učitelka měla

být trochu filmový Igor Hnízdo vsukních.

Neexistuje, aby žáci nepovstali, když vejde

dotřídy. „Vokamžiku, kdy pozornost třídy

opadá apřichází únava, udělám pauzu, řek-

nu – ateď každý odloží jednu věc, kterou má

nasobě. Vevší slušnosti. Jeden sundá brýle,

holky vyndají náušnici zucha, je to minuta,

zabavíte je apak se nestane, že zvás nakonci

roku je uzlík nervů,“ říká. Přizná ale, že slov-

ně kolikrát varuje: já ti jednu plesknu.

„Nikdy nedojdu dofáze, že bych to udělala.

Dotyčný se stáhne, varování funguje. Kolikrát

se taky rozčílím, ať si uvědomí, že nejsem jen

učitelka, ale taky ženská, že mám jen jedny

nervy aodpovědnost. Když není dítě úplně

necitlivé, uvědomí si, že přestřelilo.“

Česká versus americká výchova

Zastánkyní americké výchovy, kdy je dítěti

vše dovoleno adítě je bůh, kolem kterého

se vše točí, asi ani ona, ani většina Čechů

nebude. Její výhodou je, že učí vestarých

Řeporyjích, ne nanedalekém velkém aano-

nymním sídlišti pro desítky tisíc obyvatel.

„Máme kolem dvou set dětí, znám téměř

všechny rodiče arodiče znají mě. Namalém

městě nebo navesnici, kterou staré Řepo-

ryje pořád jsou, je zásada spolupracovat

srodiči, stejně jako by měli rodiče spolupra-

covat se školou. Nadětech velmi rychle uči-

tel pozná, kdo má vrodině řád akdo ne. Je

omyl myslet si, že dítě řád nechce. Naopak,

chce mít řád vrodině, vživotě, veškole.“ 

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

DNEŠNÍ PEDAGOG je podle Ireny

Havlíkové ne vedvojím, ale trojím ohni:

ze strany žáků, učitelů, často imédií.

Co podle vás musí dítě provést, abyste

mu vy osobně dal nazadek?

Mám dvouapůlletou dceru ata třeba leze

ponábytku, chce si něco podat. Poprvé jí

řeknu: „Barborko, nelez tam, spadneš!“

Podruhé jí řeknu: „Nechci, abys tam lezla,

spadneš aublížíš si.“ Potřetí už ji plácnu,

ale protože ještě nosí plíny, tak ji to nebolí

anení to úder, je to plácnutí. Uvědomuji si,

že napoprvé anapodruhé mě neposlech-

la snejvětší pravděpodobností proto, že

byla příliš zaujatá svým výkonem. Takže

to plácnutí jako třetí vpořadí je varování,

které si uvědomí. To je fyzický trest, který je

adekvátní. Vím, že plácnutí ji zastaví.

Co je podle vás nebezpečím, které

vsobě forma fyzických trestů skrývá?

Kromě fyzické újmy.

Mluvil jsem otom, kdy otec nespravedlivě

popříchodu zpráce srovná potomky. Kromě

pocitu ublížení možná nastane vjejich pu-

bertě adospělosti okamžik, kdy se takové-

mu rodiči přestanou svěřovat. Budou si ne-

spravedlnost zdětství pamatovat, nebudou

mít ktomu rodiči, který je trestal, důvěru.

Také to může vést ksebelítosti, knižšímu

sebevědomí.

Předpokládám, že si kvám rodiče amož-

ná iděti chodí pro radu, jak řešit kon-

fliktní situace. Je snadné je rozdávat?

Vezměte si modelovou situaci, kdy jako

rodič pustíte třináctiletou puberťačku

skamarádkou. Místo vdomluvených osm

se vrátí vjedenáct, navíc zní táhne alkohol,

protože kamarádčini rodiče zrovna nebyli

doma aholky si udělaly malý mejdan. Rodi-

če mezitím doma šílí strachy, dcera se vrátí

vysmátá. Jaká bude asi první reakce? Otec jí

vlepí facku nebo pohlavek. Já se vás ptám:

Je to přiměřené?

Jakou byste chtěl odpověď?

Když přednesete příběh odborné veřejnosti,

dostane se vám spousty skvělých nápadů,

odborných řešení. Vklidu si sednout, vše

rozebrat, sdcerou mluvit amluvit. Když to

řeknete neodborné veřejnosti, asi uslyšíte: Já

bych jí tu facku dal taky! Nedávno jsem viděl

obdobnou situaci vamerickém filmu, kdy

dcera také něco provedla, matka jí dala taky

facku, ale hned uvádí, že už dochází dopod-

půrné skupiny, pracuje nasobě, strašně všeho

lituje, jak se kdceři zachovala, učí se zvládat

emoce. Já věřím tomu, že někde nazastrčené

farmě vNebrasce, když holka něco provede,

tak jí jednu vrazí anapodpůrnou skupinu ani

nepomyslí. Ale třeba se mýlím, neznám terén

vNebrasce. Obecně se vracím nazačátek –

trend je, že děti se fyzicky trestat nesmějí.

Něco je trend, něco jiného ale skuteč-

ná praxe.

Učíme se vnímat, že fyzický trest je selháním

dospělých, rodičů. To dříve nebylo. Určitě

pořád platí, že než dodítěte hodiny hučet,

je lepší mu jednu vlepit avěc je vyřízená.

Vpubertě nebývá člověk přístupný debatám.

Facka také není řešení. Možná je nejmoudřej-

ší poslat dceru, která přišla popůlnoci opilá,

spát sdodatkem, že si to povíme ráno. 

Více informací ohistorii fyzických trestů

veškolách nawww.muzes.cz

�

Učíme se vnímat,

že fyzický trest je

selháním dospělých,

rodičů. To dříve

nebylo. Určitě pořád

platí, že než dodítěte

hodiny hučet, je lepší

mu jednu vlepit

avěc je vyřízená.

SLOUPEK

Daniely FILIPIOVÉ

Každodenní

rehabilitace

Očekávání příchodu potomka je nádherné

období nejen vživotě ženy, ale celé rodiny.

Aasi každou budoucí mámu napadne,

co bude dělat, pokud se její dítě nenarodí

zcela zdrávo. Narození dítěte spostiže-

ním musí být velmi těžké, řekla bych až

zdrcující. Rodina musí řešit úplně jiné

věci, než plánovala, ato jak psychicky, tak

prakticky.

Je logické, že rodiče malého dítěte shandi-

capem začnou dělat, co mohou, aby se dítě

dostalo fyzicky či mentálně namaximálně

možnou úroveň schopností vzhledem kjeho

míře postižení. Všechny čeká období tvrdé

práce avyčerpávajícího psychického úsilí.

Každodenní, mnohdy bolestivá rehabilitace,

procvičování již nabytých schopností, vše

scílem posunout se co nejdále.

Každý rodič má tendence pečovat osvé dítě

bez ohledu najeho věk, ale rodič handica-

povaného dítěte by si měl uvědomit, kde je

hranice pomoci skutečné – vedoucí kezlep-

šení stavu – apomoci nadbytečné – pomá-

hání tam, kde to není třeba. Může se to jevit

kruté, ale není. Je to realistické.

Rodiče by měli umět odhadnout, kde je

ona hranice mezi nutnou anadměrnou

péčí. Měli by nechat dítě dělat vše, co

dokáže samo, bez cizí pomoci. Měli by

ho naučit, aby se sněkterými situace-

mi „pralo“ samo. Věty typu „udělám to

zaněj“, když víme nebo tušíme nebo si jen

přejeme, aby dítě bylo schopno věc zvlád-

nout samo (ikdyž třeba svelkým úsilím),

by měly být zakázány. Vím, že musí být

psychicky velmi náročné dívat se nadítě,

jak úkon, který zdravému trvá chvilku,

zvládá těžce, spřevelikým úsilím, které se

mnohdy zdá bezúspěšné. Ale obě strany to

musí vydržet.

Tlak vyvíjený nadítě, aby zvládalo pokud

možno běžné úkony samo, by měl být samo-

zřejmostí. Je to vlastně součást každodenní

rehabilitace, rehabilitace vedoucí kmaxi-

málně možné míře nezávislosti nadruhé

osobě.

„Přepéče“ vpřípadě postiženého dítěte může

totiž být medvědí službou. Dítě, zakterého

rodiče či prarodiče dělají vše, co mohou,

bude jednou odkázáno samo nasebe. Rodiče

zde již nebudou. Pravda, můžete si říci, že je

zastoupí osobní asistent, což je nepochybné,

ale dítě – již dospělý člověk – se bude cítit

rozhodně lépe, když míru závislosti sníží,

byť jen opár úkonů.



Autorka je senátorka.