Strana 24-25
můžeš / číslo 9 - 2012
Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í
NÁZORY
NEBUĎME POVRCHNÍ,
NEPOMŮŽEME…
Zkušený dětský psycholog píše o aktuálním problému:
„narůstajícím“ počtu autistů a dalších postižení,
která se objevují hlavně v prosbách rodičů.
pohled naproblémy dětí, jednak nějak lépe
zněla irodičům, kteří pochopitelně neradi
slyšeli aslyší třeba „obyčejnější“ označení
problémů svého potomka. Bývaly zkrátka
doby, kdy byl kdekdo dyslektik. Dokonce
v60. a70. letech se psalo naZápadě, že
některé diagnózy jsou častější vestředních
vrstvách, protože lépe informovaní rodiče
vyhledávají odborníky, kteří jim aškole po-
tvrdí, že žák není lehce mentálně postižený,
ale třeba dyslektik. Ato zkrátka už zní lépe.
Rodiče by měli přijmout pravdu
Zcelé své praxe vím, jak ohromně důležité je,
aby porucha nebo postižení dítěte byly přede-
vším přijaty rodiči. Každému dáváme naději,
ale ta může amusí vyrůstat zobjektivních
možností aco nejpřesněji určeného stavu dítě-
te. Nalhávání, zakrývání vážných symptomů,
podcenění skutečné situace, to je spolehlivý
způsob, jak dobudoucna léčbu nebo nápravu
zkazit, případně prohloubit dnešní stav.
Říkáme, že život je dar. Aikdyž třeba
postrádá některé „normální“ znaky, ikdyž
postižení zcela jistě zabrání třeba vyššímu
vzdělání, některým příjemným zážitkům,
ikdyž bude vyžadovat celoživotní péči
Text: JAROSLAV ŠTURMA
Foto: JAN ŠILPOCH
S
oučasná situace není vůbec jiná,
než bývala včasech mých začátků.
Dnešní medicína sice dokáže zachrá-
nit při narození mnohem více dětí
snízkou porodní váhou, což přináší
štěstí mnoha rodičům, ale tito neúplně zralí
tvorečkové pochopitelně mají před sebou
značná rizika vad nebo postižení, často pro
celý život.
Ovšem každý narozený člověk je dar
aměli bychom udělat vše, aby jeho cesta
životem byla co nejkrásnější, ať už je zcela
zdravý nebo ne. Trochu se tak mění počty
dětí snejrůznějšími vadami, ale jejich
celkový počet vpopulaci se nijak zvlášť
neodlišuje oddřívějška. Jiná věc je struktu-
ra těchto postižení anaše schopnost určit
dobře objektivní diagnózu, protože jen tak
lze vykročit posprávné cestě kúplné nebo
jen částečné nápravě.
Když si vzpomenu naléta svých začátků,
tehdy jaksi přišla domódy dyslexie, tedy
porucha učení. Víte, mnozí znás tuto novou
diagnózu vyhledávali, jednak přinášela nový
apomoc, zůstává darem, který může potěšit,
přinést hluboké zážitky aobohatit celou
rodinu iokolí.
Rodiče samozřejmě chtějí slyšet, že stav
není tak vážný, že nejrůznější léčba ikom-
penzace vad jsou možné ajednou, jednou
bude vše vpořádku. Jen ti nejsilnější přijímají
mnohdy fatální diagnózu vyrovnaně. Ale ani
ti ostatní, najednou zaskočení nepříjemnou
zprávou, by neměli zavírat oči před sku-
tečnými fakty, nebo dokonce hledat naději
vradách šarlatánů apodvodníků.
Každý rodič má přijmout své dítě takové,
jaké je, audělat všechno, aby jeho život byl
dobrý. Naším úkolem je ovšem také umět
spolehlivě, realisticky ane katastroficky
objasnit, co život přinesl, co lze očekávat
ajaká je reálná naděje nadalší léta. Přitom
bychom se měli vyhýbat nevysloveným
přáním vočích rodičů anebalamutit je
lacinými prognózami. To je nejlepší způsob,
jak nepodléhat nejrůznějším módním vlnám,
„atraktivním“ diagnózám, manévrům, které
dnes sice přinesou žádoucí úlevu, ale zítra,
pozítří se šok vrátí atřeba už vživotní situaci,
kdy pomoc bude velmi těžká nebo nemožná.
Všechny módy opadají
Objektivně víme, že výskyt dyslexie je zhruba
3 %. Ovšem vdobách největší módy najed-
nou bylo vevýkazech třeba 15 %. Souviselo
to isfinancováním školství. Takto „posti-
žené“, ale integrované dítě přinášelo škole
další prostředky. Dokonce během jednoho
školního roku bylo najednou přes 20 %! Tak
to už byl doočí bijící nesmysl.
Ajiného konce se nedožije dnešní móda
autismu. Nyní přichází mnoho rodičů, kteří
si třeba nainternetu vyčetli, že jejich dítě
má znaky tohoto syndromu, ajenom by
chtěli razítko, že tato diagnóza je správná. Je-
nomže... Iunás je autismus už dávno docela
kvalifikovaně zkoumán, jeho nesporné znaky
umíme poznat aneměl by nás splést povrchní
pohled laika nebo dokonce nějakého rádce
zokolí rodiny.
Zadesetiletí praxe vím, že podmínky čin-
nosti mozku anervového systému sice jistým
vnějším vlivům, zejména sociálním, podléha-
jí, ale vdrtivé většině případů má autismus
neměnné charakteristiky. Nezapomeňme, že
tento syndrom byl popsán vUSA už ve40.
letech minulého století aodborných zdrojů
máme dost. Přesto často zažívám, jak znovu
aznovu rodiče raději slyší: autismus. Zní to
lépe než: kombinovaná porucha slehkou
mentální retardací.
Abychom se ale tomuto nedobrému
trendu vyhnuli, je dobré vyhledat skutečně
renomované odborníky, ne jen posly laciné
naděje. Akdyž se zdá, že diagnóza nebyla
správná, obrátit se jinam. Dobrých praco-
višť je dost. Ať už je pak diagnóza jakákoli,
jedno zůstane vždy – dítě spostižením nebo
poruchou potřebuje lásku, potřebuje rodinu
aokolí, které si váží života, třeba osudově
zkomplikovaného.
Autor je ředitelem Dětského centra Paprsek.
(Mezititulky azáznam zj)
PSYCHOLOG
JAROSLAV
ŠTURMA
je uznávanou
autoritou
při řešení
problémů dětí
snejrůznějším
postižením.
Kolegové
oněm říkají,
že je nejlepším
žákem
legendárního
profesora
Matějčka.
MŮŽEŠ PŘISPĚT NA DOBROU VĚC!
INZERUJ v časopisu Můžeš