Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 24-25

můžeš / číslo 9 - 2012

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

NÁZORY

NEBUĎME POVRCHNÍ,

NEPOMŮŽEME…

Zkušený dětský psycholog píše o aktuálním problému:

„narůstajícím“ počtu autistů a dalších postižení,

která se objevují hlavně v prosbách rodičů.

pohled naproblémy dětí, jednak nějak lépe

zněla irodičům, kteří pochopitelně neradi

slyšeli aslyší třeba „obyčejnější“ označení

problémů svého potomka. Bývaly zkrátka

doby, kdy byl kdekdo dyslektik. Dokonce

v60. a70. letech se psalo naZápadě, že

některé diagnózy jsou častější vestředních

vrstvách, protože lépe informovaní rodiče

vyhledávají odborníky, kteří jim aškole po-

tvrdí, že žák není lehce mentálně postižený,

ale třeba dyslektik. Ato zkrátka už zní lépe.

Rodiče by měli přijmout pravdu

Zcelé své praxe vím, jak ohromně důležité je,

aby porucha nebo postižení dítěte byly přede-

vším přijaty rodiči. Každému dáváme naději,

ale ta může amusí vyrůstat zobjektivních

možností aco nejpřesněji určeného stavu dítě-

te. Nalhávání, zakrývání vážných symptomů,

podcenění skutečné situace, to je spolehlivý

způsob, jak dobudoucna léčbu nebo nápravu

zkazit, případně prohloubit dnešní stav.

Říkáme, že život je dar. Aikdyž třeba

postrádá některé „normální“ znaky, ikdyž

postižení zcela jistě zabrání třeba vyššímu

vzdělání, některým příjemným zážitkům,

ikdyž bude vyžadovat celoživotní péči

Text: JAROSLAV ŠTURMA

Foto: JAN ŠILPOCH

S

oučasná situace není vůbec jiná,

než bývala včasech mých začátků.

Dnešní medicína sice dokáže zachrá-

nit při narození mnohem více dětí

snízkou porodní váhou, což přináší

štěstí mnoha rodičům, ale tito neúplně zralí

tvorečkové pochopitelně mají před sebou

značná rizika vad nebo postižení, často pro

celý život.

Ovšem každý narozený člověk je dar

aměli bychom udělat vše, aby jeho cesta

životem byla co nejkrásnější, ať už je zcela

zdravý nebo ne. Trochu se tak mění počty

dětí snejrůznějšími vadami, ale jejich

celkový počet vpopulaci se nijak zvlášť

neodlišuje oddřívějška. Jiná věc je struktu-

ra těchto postižení anaše schopnost určit

dobře objektivní diagnózu, protože jen tak

lze vykročit posprávné cestě kúplné nebo

jen částečné nápravě.

Když si vzpomenu naléta svých začátků,

tehdy jaksi přišla domódy dyslexie, tedy

porucha učení. Víte, mnozí znás tuto novou

diagnózu vyhledávali, jednak přinášela nový

apomoc, zůstává darem, který může potěšit,

přinést hluboké zážitky aobohatit celou

rodinu iokolí.

Rodiče samozřejmě chtějí slyšet, že stav

není tak vážný, že nejrůznější léčba ikom-

penzace vad jsou možné ajednou, jednou

bude vše vpořádku. Jen ti nejsilnější přijímají

mnohdy fatální diagnózu vyrovnaně. Ale ani

ti ostatní, najednou zaskočení nepříjemnou

zprávou, by neměli zavírat oči před sku-

tečnými fakty, nebo dokonce hledat naději

vradách šarlatánů apodvodníků.

Každý rodič má přijmout své dítě takové,

jaké je, audělat všechno, aby jeho život byl

dobrý. Naším úkolem je ovšem také umět

spolehlivě, realisticky ane katastroficky

objasnit, co život přinesl, co lze očekávat

ajaká je reálná naděje nadalší léta. Přitom

bychom se měli vyhýbat nevysloveným

přáním vočích rodičů anebalamutit je

lacinými prognózami. To je nejlepší způsob,

jak nepodléhat nejrůznějším módním vlnám,

„atraktivním“ diagnózám, manévrům, které

dnes sice přinesou žádoucí úlevu, ale zítra,

pozítří se šok vrátí atřeba už vživotní situaci,

kdy pomoc bude velmi těžká nebo nemožná.

Všechny módy opadají

Objektivně víme, že výskyt dyslexie je zhruba

3 %. Ovšem vdobách největší módy najed-

nou bylo vevýkazech třeba 15 %. Souviselo

to isfinancováním školství. Takto „posti-

žené“, ale integrované dítě přinášelo škole

další prostředky. Dokonce během jednoho

školního roku bylo najednou přes 20 %! Tak

to už byl doočí bijící nesmysl.

Ajiného konce se nedožije dnešní móda

autismu. Nyní přichází mnoho rodičů, kteří

si třeba nainternetu vyčetli, že jejich dítě

má znaky tohoto syndromu, ajenom by

chtěli razítko, že tato diagnóza je správná. Je-

nomže... Iunás je autismus už dávno docela

kvalifikovaně zkoumán, jeho nesporné znaky

umíme poznat aneměl by nás splést povrchní

pohled laika nebo dokonce nějakého rádce

zokolí rodiny.

Zadesetiletí praxe vím, že podmínky čin-

nosti mozku anervového systému sice jistým

vnějším vlivům, zejména sociálním, podléha-

jí, ale vdrtivé většině případů má autismus

neměnné charakteristiky. Nezapomeňme, že

tento syndrom byl popsán vUSA už ve40.

letech minulého století aodborných zdrojů

máme dost. Přesto často zažívám, jak znovu

aznovu rodiče raději slyší: autismus. Zní to

lépe než: kombinovaná porucha slehkou

mentální retardací.

Abychom se ale tomuto nedobrému

trendu vyhnuli, je dobré vyhledat skutečně

renomované odborníky, ne jen posly laciné

naděje. Akdyž se zdá, že diagnóza nebyla

správná, obrátit se jinam. Dobrých praco-

višť je dost. Ať už je pak diagnóza jakákoli,

jedno zůstane vždy – dítě spostižením nebo

poruchou potřebuje lásku, potřebuje rodinu

aokolí, které si váží života, třeba osudově

zkomplikovaného. 

Autor je ředitelem Dětského centra Paprsek.

(Mezititulky azáznam zj)

PSYCHOLOG

JAROSLAV

ŠTURMA

je uznávanou

autoritou

při řešení

problémů dětí

snejrůznějším

postižením.

Kolegové

oněm říkají,

že je nejlepším

žákem

legendárního

profesora

Matějčka.

MŮŽEŠ PŘISPĚT NA DOBROU VĚC!

INZERUJ v časopisu Můžeš