Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 14-15

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í



můžeš / číslo 9 - 2012

TÉMA: Děti s postižením a společnost

Kromě jiného se soustředí

i na řešení vztahů

dětí a rodičů. Téma

fyzických trestů jako

řešení problémů v rodině

proto Janu Kulhánkovi

z Psychoterapie

Anděl není neznámé.

JE FACKA TREST,

NEBO TÝRÁNÍ?

Text: PAVEL HRABICA

Foto: JAN ŠILPOCH

Co je Čechům bližší? Pravda aláska

Václava Havla, nebo Igor Hnízdo Zdeň-

ka Svěráka?

Domnívám se, že se vČesku fyzické tresty

vevýchově tradičně používají. Když se český

národ dívá naObecnou školu, Igoru Hníz-

dovi snejvětší pravděpodobností dost fandí.

Unás asi platí představa, že napodobnou

partu nezvedenců platí spíš Igor Hnízdo. Je

tu historická tradice, vlidové slovesnosti je

to známé rčení: Škoda facky, která padne

vedle. Nebo řezat, řezat, řezat.

V90. letech knám ale pronikly iopač-

né tendence, začalo se hovořit otzv.

americké výchově.

Bezesporu. Dítě má vlastní osobnost, je

třeba ji rozvíjet, ne ubíjet, sdětmi je nutné

mluvit, ne je fyzicky trestat. Osobně si

myslím, že to vněkterých směrech přešlo

doopačného extrému, kdy si dítě podle

rodičů může dělat, co chce, protože jen ono

nejlíp ví, co dělat má. Dospělý je vlastně jen

asistent, který ho chrání před úrazy, ale není

ten, který diktuje aještě fyzicky trestá. Dá se

usoudit, že taková výchova je blízká lidem

alternativního myšlení azpůsobu života,

odpůrci zastávají názor, že výsledkem jsou

jen ajen nevychované děti. Zcela jistě se ale

postoj české společnosti kfyzickým trestům

dětí změnil amění.

Vjakém ohledu?

Když mi dnes někdo vordinaci řekne „víte,

já mu občas dám nazadek“, říká to surčitým

proviněním. Také už neuslyšíte, že rodič by

dítě zfackoval, facka se moc nepoužívá. Byla

doba, kdy lidé běžně říkali, že dítě zřezali,

když zlobilo. „Se mnou si nebude dělat, co

chce! Dostane pár facek ahotovo!“ Dosou-

kromí nevidím, možná to vreálu existuje,

ale nepotkáte lidi, kteří by se ktomu hlásili.

Vtom jsou změny hmatatelné.

Kde je hranice, kdy se dá hovořit

otom, že fyzický trest přechází vtýrá-

ní? Akdy se mění vpsychické ponížení?

Sněkterými kolegy vbranži bychom se ro-

zešli, protože ti zastávají názor, že jakýkoli

fyzický trest je neadekvátní. Pokud se ale

budeme držet toho, včem naše společnost

historicky vyrostla, říkám, že neadekvátní

fyzický trest je ten, který dítěti způsobí

bolest nejen fyzickou, ale ipsychickou. Když

dostane desetiletý kluk facku, že rozbije

kamenem okno, tak ho facka bolí, ale zpo-

hledu tradičního přístupu kvýchově nejde

otýrání. Když ho otec přiváže kžidli azmlá-

tí páskem, většina lidí to bude přirozeně

považovat zaextrémní nepřiměřený trest

sprvky týrání. Co se ponížení týká, dát asi

dítěti školního věku naholou, ho už to po-

níží, ikdyž se tak stane beze svědků. Navíc

bych vtom taky spatřoval prvky sadismu.

Patří podle vás fyzický trest, mám

namysli plácnutí přes zadek nebo po-

hlavek, dovýchovy?

Pokud si řekneme hned, že nepatří, můžeme

náš rozhovor ukončit. Pokud připustíme, že

ano, měli bychom říci, že musí být adekvátní

asymbolický, aby si dítě uvědomilo, že něco

dělá špatně. Taky je nesmírně důležité, aby

Kdo je

Mgr.Jan Kulhánek,

Psychoterapie Anděl

Klinický psycholog aterapeut zaměřující

se především napráci sdětmi adospíva-

jícími aporuchy spříjmem stravy.

Absolvoval jednooborovou psychologii

naFF UK Praha (ukončil vroce

2002). Pracoval apraxí procházel

např. veFN Motol vPraze 5 (jako

psycholog aarteterapeut) vCentru

zrakových vad, byl vedoucím

psychologem apsychoterapeutem

vDenním psychoterapeutickém

sanatoriu vOndřejově (ambulance,

vedení stacionářů, skupin, jiných

programů pro pacienty spsychotickým

onemocněním, rodinné terapie).

Spolupracuje sPražskou vysokou

školou psychosociálních studií (PVŠPS)

navýuce předmětů zaměřených

napráci srodinou apsychologii.

info

Jan Kulhánek:

můžeš / číslo 9 - 2012

si plácnutí přes zadek nepletlo spošimrá-

ním, aby pochopilo, že udělalo něco, co

není dobré a– ato zdůrazňuji – tím jeho

fyzické trestání skončilo. Ktomu se při-

kláním aještě tvrdím, že pokud už fyzický

trest použijete, musíte sním šetřit. Je to

jako sčímkoli dalším – čím je něčeho víc,

tím se zvyšuje tolerance. Když bude rodič

mlátit dítě zakaždý prohřešek, potomek si

naplácnutí přes zadek nebo pohlavek zvyk-

ne atrest se mine postupně účinkem. Takže

zbude jediné – přitvrdit. Atady už problém

nastává, překračujete hranici, kdy se trest

asnaha ovýchovu změní vtýrání. Zdůraz-

ňuji vždy, že trest nesmí být ventilováním

vzteku dospělého, měl by dát dítěti najevo,

že takto by se už chovat nemělo.

Jenomže udržet nervy vklidu může

být vněkterých okamžicích opravdu

nesnadné, souhlasíte?

Víte, fyzický trest je dobrý způsob, jak

rychle vyřešit nějakou nepříjemnost, jak

dát průchod vlastním emocím. Klasická

situace je, že otec přijde večer zpráce, děti

se hádají, matka už má jejich sporů zacelý

den dost, otec jde aděti seřve nebo jim dá

nazadek, aniž by pátral popříčinách. Může

vten okamžik potrestat ito dítě, které je

vnějakém sporu se sourozencem vprávu,

on ale má vsobě ještě emoce ze zaměstnání,

zcesty domů. Trest, iten fyzický, se mu jeví

jako nejlepší řešení. Nerozlišuje, neptá se,

trestá. Takový přístup je nepřijatelný.

Mluví uvás děti otom, že je rodiče

fyzicky trestají?

Mluví otom nejen děti, mluví otom irodi-

če. Občas slýchávám oddětí, že jim rodiče

nařezali, ale tak dvakrát třikrát vživotě. Dali

jim najevo, že oně mají strach, že je pro ně

naprvním místě bezpečí dětí. Vtakovém pří-

padě si většina dětí vryje dopaměti, že to bylo

varování iochránění zároveň. Když je dítě bito

pravidelně avíc, převezme vdospělosti bití

jako výchovný model ipro své vlastní děti.

Kdy trest ztrácí naúčinnosti?

Jak už jsem říkal, je to vechvíli, kdy stejnou

formu použijete postopadesáté. Dítě si už

strestem hlavu neláme. Ato neplatí jen

naplácnutí, to se týká potrestání obecně.

Trest, fyzický inefyzický, ztrácí naúčinnosti

jako droga. Účinkuje, jen když zvyšujete dáv-

ky. Trest se pak mění vtýrání. Poprvé je dítě

vystrašené, postopadesáté už nereaguje.

ráno uškoly. Aut, která řídili profesionální

řidiči. Ne rodiče, ale najatí zaměstnanci.

Když doprava dovhodné školy trvá déle

než hodinu, hradí obec náklady nabydle-

ní vinternátu uškoly. Prostě tu odpověd-

nost nasebe bere obec či jiný územně

samosprávný celek.

Hudební dílna v zahradě

Samotné prostředí školy popisuje Jan

Pičman takto: „Kolem přízemních pavi-

lonůspojených jednou širokou klikatou

chodbou, kde je spousta prázdných vozíků,

chodítek,stupátek adalších kompenzačních

pomůcek, jsou hřiště, záhonky askleníky.

Dokonce najdete izahradní hudební dílnu.

Skutečně, několikrát jsem slyšel, jak si děti

šly zahrát navařečky, trubky, buben, hrnce,

roury adalší neobvyklé instrumenty.“

Třídy jsou prý hodně podobné, jaké

známe zobdobných moderních zařízení

vEvropě iunás. Stejně tak jsou veVal-

kenburgu součástí služeb rehabilitace,

ergoterapie, logopedie atd. Každodenní

ruch zde vrcholí kolem 16.–17. hodi-

ny, kdy končí volnočasové kroužky pro

externisty. Těch několik málo ubytova-

ných se pak individuálně věnuje vlastním

věcem pod dohledem někoho dospělého.

Zhruba třetina absolventů odchází

studovat naběžné školy vyššího typu

nebo si nachází práci navolném pracov-

ním trhu. Třetina přechází dorůzných

chráněných pracovišť nebo pracuje

načástečné úvazky vrežimu podporo-

vaného zaměstnávání. Azhruba třetina,

která práci či další školu nezvládá

ani spodporou,pokračuje vdenních

stacionářích. Škola také spolupracuje se

speciálním zařízením pro dospělé.

Inspirace Hundertwasserem

Pár krokůodškoly stojíhotel. Sám

osoběje to kousek pěkné aneotře-

léarchitektury. Také se naněj jezdí ze

všech koutů Holandska koukat studenti

azájemci oexkurzi. Je to dílo inspiro-

vané rakouským výtvarníkem Friedens-

reichem Hundertwasserem. Vhotelu se

mohou ubytovat rodiče žáků. To když

přijedou napár dnů probrat sučiteli,

respektive scelým týmem odborníků, co

sjejich dítětem. Najdou tam ubytování

irodiny, které přijíždějí se svým dítětem

naněkolikatýdenní rehabilitaci.

Nazávěr Jan Pičman dodává: „Kdo

zná naši Jedli, tak by viděl, že Valken-

burg je opravdu dost podobné zařízení.

Inu vzaostalém Holandsku ještě nevědí,

co to je rušit všechny speciální školy

apouze integrovat. Tam se věnují zatím

jen tomu, aby byla škola pro žáka ajeho

rodinu užitečná aprospěšná. Když je to

potřeba,tak třeba ispeciálním způ-

sobem, takže si rodina může vybrat.“

Neměli bychom je vlastně litovat?

Internetové stránky školy veValken-

burgu jsou http://www.adelante-zorgg-

roep.nl/ 

�

�