Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10-11



Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í



můžeš / číslo 9 - 2012

TÉMA: Děti s postižením a společnost

můžeš / číslo 9 - 2012

ŽIJEME

V KRUTÉ ZEMI?

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

J

asně vidíme, jak přibývá dětí ohrožených

domácím násilím, drogami, rozpadem

elementárního rodinného zázemí, jak

se vracejí děti zneúspěšné pěstounské

péče, jak přicházejí naprosto bezrad-

ní senioři zapletení dosítě dluhů, žalob

aexekucí. Je to tak, poptávka ponašich

službách určitě neklesne, říká ředitel centra

Pavel Tvrdík. Centrum pomáhá postiženým,

vsociálním poradenství, sřešením akut-

ních krizových situací, při domácím násilí,

obětem lichvářů isvou poradenskou linkou.

Mnoha lidem se snaží poradit při hledání

zaměstnání, domů napůl cesty, krizovým

centrům vChrudimi aveSvitavách avmno-

hém dalším.

Je docela přirozené, že skvělá pověst této

obecně prospěšné společnosti dávno přesáh-

la hranice kraje. Tisíce lidí tu našly pomoc,

stovky ji vsoučasnosti využívají adalší při-

jdou hned zítra. Situace vespolečnosti totiž

naznačuje, že lidí vzoufalé situaci (anejen

sociální) bude přibývat.

Přibývá dětí z polepšoven

Když zůstaneme udětí, dříve tu pomáha-

li mladým lidem, kteří odrostli dětským

domovům, dnes přibývá klientů zdětských

domovů se školou (dříve případněji zvaných

polepšovny) izpsychiatrických léčeben.

Trochu absurdně zapůsobila kvalitativní

změna, část dětí zůstává vdětských domo-

vech ipodosažení úřední dospělosti. To je

dobré, horší trend nastal upěstounských

rodin. Ze statistiky společnosti vyplývá, že

ipřes všemožné testování aprověřování

různými institucemi či znalci se procen-

to klientů, kteří končí vcentrech, jako je

Pestalozzi, zvyšuje. Důvod? Nezvládnuté

výchovné problémy, občas týrání asexuální

zneužívání. Vtéto souvislosti jsou snahy

ministerstev, některých poslanců adalších

„znalců“ převést všechny, ano, všechny

potřebné děti doplacené pěstounské péče

opravdu podivné. Uproblémových dětí

bude vždy nutná odborná péče.

„Máme docela štěstí,“ dodává ředitel,

„že jsme si vytvořili dobré vztahy směstem,

skrajem ise spoustou dárců apomocníků.

Tak jsme snad překonali idřívější nepocho-

pitelné reakce některých lidí – já vsousedství

žádný azylový nebo podobný dům nechci, já

se napostižené dívat nebudu, já si nenechám

kazit cenu svého pozemku nějakou úschov-

nou bláznů vsousedství! Víte, co by se mohlo

stát? Nakonec všichni vidí, že se nic hrozného

neděje. My si vážíme každého, kdo chce

pochopit tíhu života našich klientů.

Někdy jsme až dojatí – přijde senior,

kterému jsme pomohli, auž je natom lépe.

Apřinese peníze, třeba svůj měsíční důchod.

Máme stálé sponzory, ale také divnou zku-

šenost, vněkterých firmách se usídlila móda

pomáhání. Jenomže my ani tak nepotřebu-

jeme, aby nám parta inženýrů aprávníků

jednou zarok natřela plot, my potřebujeme

spolehlivé partnery, kteří nám dlouhodobě

věří.“ Nakonec se dostáváme kširším sou-

vislostem – zbytečně tvrdým exekucím kvůli

nezaplacenému lístku natramvaj, knevší-

mavosti státu vůči okrádání asociálnímu

zneužívání obyčejných lidí, knekonečným

lhůtám usoudů, kbenevolencím agresivity

veškolách apovýšenosti ctihodných občanů

nad nevalně placenými učiteli. Stát, společ-

nost nenabízí lidem skoro žádné pozitivní

vzory. Pavel Tvrdík ještě zdůrazňuje: „My se

zabýváme strašně těžkými životy asnažíme

se je trochu pozitivně změnit, velká část spo-

lečnosti si bohužel myslí, že se jí to netýká.

Však uvidí…“

Václav, svědek

proti spořádaným občanům

Jedno znejlepších zařízení Centra Pesta-

lozzi je Dům napůl cesty vHrochově Týnci.

Vpůvabné zahradě stojí dva přízemní domky

zbudované také zapřispění Konta BARIÉRY.

Příjemné místo pro klidné bydlení. Domov

pro více než desítku mladých, kteří prošli dět-

skými domovy anyní se připravují na„nor-

mální život“. Učí se chodit dopráce, uklízet

svůj pokoj izahradu, hospodařit skaždou

korunkou, vařit ipoznávat, ským kamarádit

aským ne. Dům vede Iveta Blehová, která

nám slíbila setkání smladým člověkem,

ochotným promluvit opříšernostech svého

dětství amládí. Nevěřil jsem, že někdo

takový přijde, anevěřil jsem, že uslyším

otevřenou řeč. Přišel. Úplně obyčejný mladý

muž, skoro kluk supřímnýma očima zaskly

nemoderních brýlí. Václav, příjmení není dů-

ležité. Nabídl jsem mu rozhovor mezi čtyřma

očima. Odmítl adocela klidně začal.

Žila byla nakonci 20. století, nikoli

vestředověku, vLitomyšli (chráněné statu-

sem UNESCO aproslulé svou kulturností)

rodina se čtyřmi dětmi. Otec metař, matka

podobného zaměstnání. Příbytkem jim byl

polorozpadlý hospodářský dvůr. Oblečením

staré tepláky apodobné modely.

Dalším stálým nájemníkem tu byl hlad.

Ne ten, který máme, když nám spěch zabrá-

ní poobědvat. Skutečný, třeba iněkolika-

denní hlad dětí, desítky hodin bez jediného

rohlíku, bez teplého pití, bez obyčejné

sušenky. Dorůstající děti si ani stěžovat ne-

směly, věčně podroušený otec trestal každý

odpor. Bil vším, co přišlo doruky, nařizoval

dlouhé hodiny klečení doslova nahrachu

spředpaženýma rukama zatíženýma vo-

dorovným klackem. Když kus větve spadl,

přišly rány.

Václav chodí dozvláštní školy, ale itam

má problémy, doma mu nikdo sučením

nikdy nepomůže. Nikdy. Doma panuje teror.

Ivnejtěžší zimě se smí topit jen vmístnosti,

kde ponávratu zhospody vyspává otec.

Matka sdětmi se otužují vpromrzlé cimře.

Sprcha? Vana? Běžná toaleta? Hračky?

Pochoutky? Trochu se vaří jen vneděli. Děti

si nikdy nemohou nic koupit, nikdy nedosta-

nou ani minci. Když se jich matka zastane,

dostane pár ran také. Před nimi. Ale žijí, žijí

aVáclav, když už nemůže zimou ani pro-

mluvit, utíká sdvěma milovanými psy ven,

donejbližšího porostu atam se knim tiskne.

Centrum J. J. Pestalozziho v Chrudimi, pojmenované

po významném humanistovi a pedagogovi

18. a 19. století, symbolizuje nejen svým jménem

možnost vytvářet pro lidi lepší svět. Soustřeďují se zde

totiž těžkosti, bolesti, bezradnost, ale i obyčejná bída.

Co je Centrum

J. J. Pestalozziho

vChrudimi

Obecně prospěšná společnost vznikla

původně jako nadace Návrat vroce 1992.

Nyní provozuje několik Domů napůl

cesty, Dětské krizové centrum,

Poradenské centrum pro děti amládež

snařízenou ústavní výchovou, další

sociální aporadenské služby, podílí se

napomoci lidem vakutní krizové situaci

bez rozdílu věku, pomáhá obětem

domácího násilí. Velkou pozornost

nyní věnuje iseniorům. Působí

vPardubickém kraji akraji Vysočina.

info

PAVEL TVRDÍK

ví olidském

utrpení víc

než všechny

státní instituce

dohromady.

Ví, apřesto

pracuje dál. Je to

pošetilé? Možná,

ale především

obdivuhodné.

OTEVÍRÁ SE VÁCLAVOVI BRÁNA

klepšímu životu? Zatím ano,

ale bude záležet nejen naněm,

ale inajeho okolí, zda tohoto

bezelstného kluka přijme

společnost jako rovnoprávného

občana.

�