Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12-13

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í 

můžeš / číslo 9 - 2012



můžeš / číslo 9 - 2012

TÉMA: Děti s postižením a společnost TÉMA: Děti s postižením a společnost

Slovo speciální, či dokon-

ce ústavní péče vzbuzuje

u řady lidí iracionální nelibé

pocity. Bohužel mezi ně

patří i někteří odborníci

a zainteresovaní úředníci.

Opomíjejí přitom nepopira-

telná fakta. Například exis-

tenci srovnatelných zařízení

i v nejvyspělejších zemích

Evropy. Jednu takovou školu

nedávno navštívil ředitel

Jedličkova ústavu a škol

Jan Pičman.

ÚSTAVY PRACUJÍ

I V NIZOZEMSKU

Text: RADEK MUSÍLEK aJAN PIČMAN

Foto: JAN ŠILPOCH

V

nizozemském Valkenburgu, nedale-

ko Maastrichtu, stojí škola Adelante

(španělsky „vpřed“), která si vybrala

heslo „Dělej to nejlépe, jak jen zvlád-

neš!“ Bez ohledu naslova anázvy je

to taková nizozemská Jedle. Studuje zde velmi

podobná klientela. Žáci odtří dodvaceti let

navozíčcích ibez nich. Řada sprojevy dětské

mozkové obrny, stěžším ilehčím postiže-

ním, děti sepilepsií asrůznými specifickými

poruchami učení. Těch nechodících je asi

40 procent. Rozsah zařízení je však oproti

Praze poněkud větší. Svoje služby poskytuje

přibližně 270 lidem. To představuje přibližně

otřicet procent víc než vpřípadě Jedličkova

ústavu aškol. „Byl jsem překvapen, že takhle

velké speciální zařízení vNizozemsku existuje,

anavíc není jediné,“ říká Jan Pičman.

Historie speciální školy veValkenburgu

se píše odroku 1966. Tehdy zde byl otevřen

Ústav pro rehabilitaci dětí, jenž postupně

prošel určitým transformačním vývojem.

Dnes je zde hlavním cílem především

komplexní příprava naživot. „VJedli máme

podobný cíl, aproto není odvěci podívat se,

jak to dělají jinde. Příští rok oslavíme 100

let. Je nasnadě otázka, jak akam dál směřo-

vat,“ uvažuje nahlas Jan Pičman.

Tranzitní program je klíčový

Velmi ho přitom zaujalo zaměření natzv.

Tranzitní program, který známe iodnás.

Zjednodušeně řečeno jde osystematickou

akomplexní přípravu napřechod doběžné-

ho života. Především napoli práce, bydlení

avolného času. „Ačkoliv se veValkenburgu

normálně učí, cílem není tradiční školní dril.

Tranzitní program je podstatnou součástí

vzdělávacího kurikula, aje pro něj dokonce

vyčleněn samostatný vedoucí pracovník,“

pokračuje ředitel pražské Jedle.

Samotný obsah vzdělávání je srovnatelný

sbezmaturitním studiem načeských dvoule-

tých praktických aobchodních školách. Žáci

zde končí striktně vevěku dvaceti let, protože

vNizozemsku existuje zákon nařizující, že

dopodobné speciální školy pro mladé lidi

stělesným postižením mohou chodit studenti

právě jen dotéto věkové hranice. Napros-

távětšina znich denně doškoly dojíždí,

atak ráno poosmévidíte přijíždět napro-

stranstvípřed hlavní vchod jeden speciální

mikrobus zadruhým. Jsou vnich dvě tři děti.

Řidič sklopí plošinu ažáci jdou, případně jsou

vezeni došaten atříd. Těch aut veřejných

dopravců je tolik, že musí příjezd keškole re-

gulovat temperamentní muž voranžové vestě.

Přes týden zůstává nainternátu jen asi 25

studentů. Proč? Buď to mají domů daleko,

nebo je jejich zdravotní stav tak vážný,

že jim denní dojíždění nesvědčí. Důvody

mohou být isociální. Některé rodiny se ne-

starají dobře, nezvládají to. Přestože jejich

situace se zdá být podstatně lehčí než unás.

Podle zákona má každé dítě nárok nabez-

platné vzdělávání veškole vmístě bydliště.

Když škola dítě vzít nemůže (třeba kvůli

výraznějšímu zdravotnímu postižení), musí

obec najít jinou vhodnou školu azajistit ihra-

dit každodenní dopravu doní. Proto tolik aut

PODLE JANA PIČMANA si nazápadě uvědomují nutnost existence speciálních zařízení,

která jsou pro někoho vhodnou alternativou.

Narozhraní dvou století plných energie,

automobilů, letadel, počítačů amobilů se

český kluk ohřívá jen teplem psích kožichů.

Však inaně dojde. Roky běží apodlouhé,

dlouhé době zasahuje policie, konečně

inspirovaná sociálním odborem samosprá-

vy. Václav se ocitá vdětském domově, pak

ivinternátě. Učí se kuchařem asúžasem

poznává nevídaný luxus obyčejného života.

Teplo, jídlo, voda, kamarádi.

Ale hrůza nekončí, protože skoro

znovuzrozený kluk přijíždí navíkendy

domů. Tam, veměstě světového kulturního

dědictví, se nic nezměnilo. Vlastně ano. Aby

se Václav nemohl potěšit se svými psy, strká

je otec dopytle atopí vmočůvce. Fyzické

násilí pokračuje. Apokračuje také bezrad-

nost veřejné správy. Když se kluk vyučí, kam

sním? Je to jednoduché, nadva roky dodo-

mova pro mentálně postižené. Že nemá

tu správnou diagnózu? Že vlastně – mimo

zkrvavené azjizvené duše – nemocný není?

Žili byli nakonci 20. století lidé, kteří

vChrudimi založili centrum J. J. Pesta-

lozziho apři něm také Domy napůl cesty.

Dojednoho znich nakonec přichází Václav.

Už jsi vyhrál, Václave? Ještě ne, kroutí

hlavou. Ještě se dál učí pekařinu, ještě se

docela mylně vyrovnává sdětstvím bez

citu důvěřivostí kokolí, která ho přivede

doohromných dluhů. Ještě úplně nevě-

ří světu anachází velkou jistotu vevíře,

nechává se pokřtít asnaží se, snaží připravit

nachvíli, kdy bude žít sám vesvém bytě.

Pak se to povede, pracuje vmístní jídelně

apostupně se snaží narovnat. Má radost

znového fotoaparátu, má radost zkdy-

koli otevřených dveří vdomě, ze zdejších

spolehlivých zaměstnanců. Když se dozví

osmrti svého otce, staví malý oltáříček

azapaluje svíčky. Odpustil mu? Ještě neví,

ale snaží se. Jde snaším fotoreportérem ven

doslunného dne. Ajá pochybuji, jestli toto

všechno vůbec mám psát…

Má ta práce smysl?

SIvetou Blehovou aZuzanou Tvrdíkovou

chvilku mlčíme. Ony Václavův příběh slyšely

stokrát, apřesto nanich vidím zděšení.

Aony namně? Pravděpodobně totéž. Tako-

vé zneužívání akrutost přece patří dojiných

krajů ajiných století... Takových případů

jsou vnaší zemi, jen podle oficiálních

statistik, tisíce, podle nejrůznějších analýz,

včetně univerzitních, desetitisíce. Děti mu-

čené, krutě bité, sexuálně zneužívané. Ženy

mlácené opilými muži. Senioři okrádaní

oposlední korunu, zavíraní doma, vlastními

dětmi fyzicky trestaní zanic.

Přitom skoro vše lze vidět, skoro vše lze

odhalit. Krutost ovšem nezaměstnává jen

chirurgy. Prožité násilí často mění člověka

vprázdnou bytost, která se domnívá, že agre-

se anecitelnost je normální. Vobčana plného

bezohlednosti, surovosti avýsměchu lidství.

Proto jsou takoví lidé jako vPestalozzi ne-

nahraditelní. Jejich mravenčí aneatraktivní,

nekonečná adocela mizerně placená práce

nám všem dává jakousi šanci, že se jednou

nebudeme muset bát vyjít naulici.

Václavův příběh (avím ojeho zneužívání

ještě horší ahnusnější fakta, okterých sám

JAKOUSI JISTOTU

přinesla Václavovi

upřímná náboženská víra.

Bude to stačit?

�

Prožité násilí

často mění člověka

vprázdnou bytost,

která se domnívá,

že agrese anecitelnost

je normální.

nechce mluvit) je ale také jiným tónem

dodebaty, co je pro nás důležité. Opravdu

nás nesnesitelně tíží zvýšená daň zpřida-

né hodnoty, menší valorizace důchodů,

příplatek nalázně nebo vysoké zdanění

benzinu? Opravdu se nedá slušně žít bez

každoročního zájezdu kmoři? Bez dalších

adalších dálnic? Kdo ponich jednou bude

jezdit? Zmučení abezcitní tvorové přesvěd-

čení, že nejen psa, ale ičlověka je možné

utopit vmočůvce? Iveta Blehová to ví: „Tato

společnost trpí značnou slepotou kekrutosti

anásilí. Adioptrií přibývá.“ 

�

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Onalakovaných

nehtech

Letos již podvacáté se konalo ESBU, tedy

Ekumenické setkání sBiblí auměním.

Všichni se známe, průměrný věk tak ko-

lem sedmdesátky. Všimla jsem si, že jedna

kolegyně nosila sandály zajakéhokoliv

počasí, atak jsem ji pochválila zaotuži-

lost akrásně udělanou pedikúru, včetně

nalakovaných nehtů.

Vtomto věku to není tak obvyklé jako

umladých. „Ty to nevíš, že mám odko-

len dolů protézy? Šli jsme zmaturitního

mejdanu, strkali se nakolejích nanádraží

amně ujel posunovaný vagon obě nohy

najednou.“

Jsem drzá, atak jsem se jí místo taktního

pokašlávání vyptávala, co jí tehdy nejvíce

pomohlo.

„Nejvíce spolužáci, nejméně rodiče, zvláště

maminka. Dej jí Pánbůh věčnou slávu,

chápu, že to pro ni bylo těžké. Pořád mne

litovala, předpokládala, že mne bude vo-

zit nakolečkovém křesle aobětuje mi svůj

život. Ale spolužáci přicházeli, byli hluční,

vyprávěli příběhy odpřijímaček navyso-

kou. Maminka je okřikovala, že potřebuji

klid, že mne tím trápí, ale naopak, mne to

hecovalo kvýkonu ahonem jsem se chtěla

postavit navlastní nohy.“

Další pomocí pro ni byl až profesionál-

ně chladný přístup ortopeda, azvláště

toho, kdo jí pak dělal ty protézy. Klidně

řekl, že ji to bude bolet iněkolik měsíců,

než odřená kůže nastehnech, kde byla

upevněna bandáž, dostatečně ztvrdne, že

paty nanohou taky máme zrohovatělé.

Ale současně jí dal vybrat, jaké chce mít

prsty unohou, tedy tu část, která je vidět,

avšichni zdravotníci jí klidně dovolili, že

si je může nalakovat podle módy.

Její maminka plakala, že doktor je bez

soucitu, že je to nový Mengele, protože se

jí klidně přede všemi díval naty pahýly

avykládal přitom něco medikům. Zapár

měsíců natěch protézách chodila ibez

berlí, akdyž si pak pořídila tříčtvrteční

kalhoty módního střihu, maminka zase

plakala, že je ona sama cynická atakto si

vykračuje poulicích.

Azcela nazávěr: Dvakrát se vdala acel-

kem nasvět přivedla avychovala čtyři

děti adnes je babičkou mnoha vnoučat.

AnaESBU zase chodila vtříčtvrtkách

abez ponožek. Soucit je potřebný, ale

není vždy tím nejlepším přístupem ani

kvlastnímu dítěti.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.