Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8



můžeš / číslo 6 - 2012

TÉMA: Život s postiženým

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Poznal jste vesvé praxi tisíce párů – oč

je život vrodině spostiženým člově-

kem těžší?

To je příliš zjednodušená otázka. Situace mo-

hou být totiž zcela odlišné. Začněme docela

typickým příkladem – dobrovolně avědomě

navážu vztah spostiženým achci sním žít.

Tam vlastně žádné velké problémy nevidíme.

Takzvaně zdravý partner si je vědom různých

omezení svého protějšku, třeba jeho nižší

pohyblivosti nebo snížené schopnosti praco-

vat, případně problémů vsexu, ale nad tím

převažuje zpravidla silný citový vztah. Ajak

víte, láska opravdu hory přenáší adokáže

překonat tisíce komplikací. Takový vztah

vsobě může mít isilnou potřebu pomáhat,

Petr Šmolka:

TĚŽKÉ CHVÍLE

MOHOU

SBLIŽOVAT

Často se říká, že vztahy v rodinách s postiženými

lidmi jsou vystaveny nebývalým rizikům.

Dlouholetá zkušenost jednoho z nejznámějších

psychologů a manželských poradců Petra Šmolky

není tak jednoznačná.

nebo se dokonce obětovat. Jiná otázka je,

jak dlouho. Ale potenciál síly kpřekonávání

nejrůznějších komplikací tu je. Mnohem

složitější, těžší arizikovější je, když postižení

přichází douž existujícího vztahu. Nehoda,

nemoc, nějaká získaná indispozice najednou

dramaticky mění soužití, sociální postave-

ní, prostě jako byste začínali znovu, znovu

hledali důvody, proč skonkrétním člověkem

chcete žít. Nebo nechcete.

Přiřaďme ještě jednu situaci – narodí

se dítě spostižením.

To bohužel není úplně výjimečné. Kdo třeba

jen vokolí zažil tuto nesmírně těžkou situa-

ci, ví, že jsou to častěji muži, kdo najednou

selhává. Mateřský pud je zřejmě silnější než

komplikovaná anezvratná realita. Matka

zpravidla bojuje, ikdyž naděje nazlepšení

je malá nebo vůbec žádná. Je to asi zabudo-

vané ivnaší kultuře. Muž je více orientován

navýkon, naúspěch, apříchod postiženého

dítěte vnímá někdy jako důkaz svého selhá-

ní. Najednou zavírá před realitou oči, hledá

zní únik ačasto rodinu opustí. Ovšem zná-

me iotce, kteří reagují zcela jinak – berou

postižení dítěte jako výzvu anezřídka se pak

obdivuhodně angažují ivširším měřítku,

vsociálních službách, vesvépomocných

sdruženích rodičů, vcharitě, vespecifickém

podnikání. Takže itady platí, že každý člo-

věk je originální, každý vztah je originální

atzv. rána osudu ještě nemusí vést kdrama-

tické katastrofě.

Vkteré fázi partnerského soužití je

rána osudu nejnebezpečnější?

Začněme kvalitou vztahu. Jakákoli zá-

těž – apostižení jednoho zpartnerů patří

kmimořádným břemenům – především

zvýrazní problémy inejistoty, které tu byly

už předtím. Když tedy jsou už před přícho-

dem handicapu vevztahu vážnější trhliny,

bolavá aneřešená místa, nová situace často

vede knevyhnutelnému rozpadu. Postižení

je jen katalyzátorem. Vopačném případě,

vdobrém afungujícím vztahu, často dochá-

zí kjeho upevnění. Už trochu – řekněme

nudnější, ale pevné – dlouhodobé soužití

dostává nový impulz. Chci se svým partne-

rem být inadále! Překonáme to, najdeme

si nový model každodenního života, novou

náplň volného času, atřeba inovou práci,

která lépe umožní snášet nové obtíže. Vím