Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

můžeš / číslo 6 - 2012

AŽ TADY RODIČE

NEBUDOU

byt, tak ani byt rodičů vdomě bez výtahu byl

pro mladou ženu navozíčku neobyvatelný.

Radou ipomocí vprvním období přispělo

Konto BARIÉRY, Bílý kruh bezpečí aCentrum

Paraple, ato zejména při získání bytu vbez-

bariérovém objektu, kde dnes rodina žije.

„Vedle vyloženě praktických záležitostí

jsme se ale snažili dceři hledat pomoc, pátrali

jsme polékařských metodách, hledali zaříze-

ní, kde by se snad dalo Martině aspoň částeč-

ně zdraví vrátit,“ říká Jana Švejdová. „Pořídili

jsme si nejrůznější rehabilitační pomůcky,

odkoukávali vKladrubech inaSlapech, jak

sMartinou cvičí, abychom jí mohli podobnou

péči poskytnout idoma. Jenže časem nás to

sohledem nanáš věk začalo zmáhat, poznali

jsme, že vnašich silách to není.“

Ponávratu dorodiny, donového bytu,

se rodiče snažili sdcerou objíždět nakratší

návštěvy nejrůznější rehabilitační centra,

ale zjistili, že často byla péče přizpůsobená

spíše starým lidem ze zařízení typu LDN než

mladšímu člověku uvrženému pozranění

navozík. „Nejlepší bylo zcela určitě Cent-

rum Paraple, ale tam se dostanete jednou

zarok nadeset dní. Vnás neustále doutná

jiskřička naděje, že se někde podaří vynalézt

lék, využít obnovování kmenových buněk,

které by vmíše nahradily ty zničené. Poznali

jsme, že zranění míchy je jedno znejtěžších,

smířit se stím ale nechceme,“ říká, byť nijak

optimisticky, Jana Švejdová.

Léta přibývají, síly ubývají

Ne nepodstatným tématem hovorů imyšlenek

obou rodičů iMartiny je budoucnost. Kdo se

odceru postará, až jim dojdou fyzické síly?

„Uvědomuji si to velmi dobře, ale snažím se

nato nemyslet,“ sděluje Martina Švejdová

upřímně. Budoucnost neřeším, protože bych

nemohla žít vsoučasnosti.“ Není to nezod-

povědnost ani lehkomyslnost. Několik let se

znapadení dostávala nejen pofyzické stránce.

Těžká zranění zanechaly útočníkovy rány

inajejí duši. Idnes, deset let pozranění, ji

jednou zadva týdny navštěvuje psycholožka.

Imaminka se snaží nepřipouštět si přibývající

léta aubývající síly, ale realita se nedá odhr-

nout stranou jako závěs stínící okno.

Několikrát denně musejí rodiče volat

asis tenční službu, která pomáhá spřenese-

ním zpostele navozík azpět, popř. natoale-

tu. To stojí pochopitelně peníze, které spolu

sdalšími službami arehabilitací ukrajují

jak zobou starobních důchodů aMartinina

invalidního, tak také zceloživotních úspor.

„Když jsem byla naoperaci zákalu, nesměla

jsem nějakou dobu zvedat nic těžkého, ne-

mohla jsem proto ani pomáhat Martině.“

Na budoucnost nemyslí, nejde to

Jediný, kdo si často připouští fakt, že jednou

Martina zůstane nasvůj osud sama, je

tatínek. Vesvém věku už nezvládá náročnou

fyzickou pomoc, ale stále rád adostateč-

ně obstarává nákupy. „Byl bych strašně

rád, kdyby existovala možnost, aby Mar-

tina mohla zůstat vsoučasném prostředí

spečovatelkou nebo asistentem, kteří by

jí poskytovali potřebnou péči, jakou má

dnes,“ říká Karel Švejda. „Ona se bez cizí

pomoci, až navýjimky akratší čas během

dne, neobejde. Žena sdcerou otom nerady

hovoří, mně to ale spát nedá.“ Martina do-

dává: „Záleží natom, jak dlouho tady bude

maminka, to může být deset let, tatínek

už je starší, to je mi jasné. Já ale neřeším

budoucnost zapět let, ale jen tu nejbližší.

Když zůstanou sami

VČesku se pomoc handicapovaným

dětem, okteré se starají rodiče,

soustřeďuje nejvíc navěkovou kategorii

nejmenších dětí adětí veškolním věku.

Organizací, které se zcela nebo alespoň

částečně natuto oblast zaměřují, je více

(např. VerVia ze Žďáru nad Sázavou),

aznačnou měrou potřeby pokrývají

stacionáře dalších charitativních

organizací (viz anketa str. 6). Vdospělosti

je však handicapovaný člověk, který

zůstane bez pomoci rodiny, odkázán buď

nadomovy seniorů, nebo naléčebny

typu LDN, které však nemohou nahradit

rozsah akvalitu rodinné péče.

info

Tatínek si může myslet, že to není dobře, ale

já to jinak neumím.“

Pachatel zmizel v širých stepích

Pachatel si odseděl polovinu trestu unás, pak

byl odeslán domů naUkrajinu. Tam sice zby-

tek zkráceného devítiletého žaláře odseděl,

ale pak se vevelké zemi ztratil. Z330000

korun, které měl jako odškodnění Martině

Švejdové zaplatit, poslal vpěti splátkách asi

3500 korun anavždy se odmlčel.

Pocit bezmoci je vpřípadě Švejdových

velký aprovází prakticky všechny, kdo se

dopodobné pozice oběti dostanou. „Několik

let jsem se věnovala itomu, pátrala jsem přes

soudy aministerstvo spravedlnosti, kde je

Pnivčukovi konec, jak to bude splacením od-

škodnění,“ svěřuje se Jana Švejdová. Ne vždy

narazila napochopení. Jeden soudce mi řekl,

ať jsem ráda, že ho poslali zpátky naUkrajinu,

aspoň ho tady nemusíme živit naúčet státu.“

Naposledy se jí zministerstva ozvali asi

před rokem. Pachatel prý není vregistru ne-

zaměstnaných, nepobírá tedy ani podporu,

ze které by šlo něco strhávat. Zčeho žije, to

nikdo neví ani tady, ani tam. Tím vlastně

celá záležitost končí… Celkem 47 milionů

lidí apřes 600 tisíc kilometrů čtverečních,

nekonečné stepi, lesy – hledání jehly vkup-

ce sena by bylo snadnější.



JANA AKAREL ŠVEJDOVI

věnují své dceři doslova

24 hodin denně. Ipřes

vysoký věk je zdrojem

jejich neuvěřitelné vitality

naděje, že pro jejich dceru

se jednou najde řešení,

nebo lék.