Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12



můžeš / číslo 6 - 2012

TÉMA: Život s postiženým

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

S

vět lidí spostižením znala coby

fyzioterapeutka už dřív. Dodnes se

této profesi věnuje vobecně pro-

spěšné společnosti pro lidi smen-

tálním postižením Modrý klíč. Když

se sama stala matkou dvou han-

dicapovaných dětí, její zkušenosti

byly dvojsečné. Měla totiž poměrně přesnou

představu, co ji čeká. To bylo vněkterých

chvílích plus, jindy minus. „Pozitivní to bylo

hlavně při komunikaci sdoktory,“ vzpomíná

paní Kottenová. „Mluvili jsme věcně ajá

rozuměla jejich sdělení. Horší bylo, že jsem

vpřípadě špatných zpráv měla hodně kon-

krétní představu, co to vpraxi znamená.“

Nejdřív šlo o přežití

Terezka aTomáš přišli nasvět všestém

měsíci těhotenství abohužel si prošli snad

všemi myslitelnými komplikacemi před-

KDYŽ VÁS

ŽIVOT

NEŠETŘÍ

Kdybych si příběh Ivany Kottenové vymyslel, lidé by

mi nechtěli věřit. Nejprve tragicky přišla o zdravého

syna. Pak se jí předčasně narodili Terezka s Tomášem.

Dvojčata svůj počáteční boj o život vyhrála, ovšem

s trvalými následky kombinovaných postižení. Po čase

navíc přišel rozpad manželství. Přesto jsem mluvil

s optimistickou a vyrovnanou ženou.

časně narozených dětí. První rok apůl byl

veznamení boje ojejich přežití. Neustále se

objevovaly další adalší problémy. Většinu

toho času strávili ponemocnicích. Manželé

Kottenovi to však kupodivu zvládali, přesto-

že, nebo možná spíš protože, zasebou měli

velký otřes. Všesti letech se jim totiž zabil

syn Jakub anarození dvojčat bylo vysvobo-

zením zpsychického pekla. „Péči oně jsme

brali skoro až euforicky. Možné následky

zdravotních komplikací jsme si moc ne-

připouštěli. Navíc já jsem taková zarputilá

nátura,“ říká paní Kottenová.

Až později se začala trochu víc zajímat

olékařské prognózy. Někdo byl optimistic-

ký, někdo naopak. Spolehlivého vyjádření

se jim však nedostávalo. Vše se rozkrývalo

teprve postupem času. Díky své profesi

dokázala paní Kottenová hodně zapraco-

vat nazlepšení fyzického stavu jejich dětí.

Terezka sice jezdí navozíku, ale spoustu

věcí zvládne. Tomáš je téměř zdravý. Horší

bylo zjištění, že fyzické handicapy budou

kombinované smentálním či psychickým

postižením, ato uobou. Ikdyž ukaždého

vjiné formě. Dnes dvacetiletí sourozenci

nejsou svéprávní lidé, vyžadují neustálý

dohled apéči.

„Mentální postižení jsem si připouštěla

nejmíň,“ vzpomíná paní Kottenová. „Když

mi vjejich předškolním věku jeden primář

řekl, že jsem je hezky vypiplala pofyzické

stránce, takže zbývá ještě ta rozumová, dost

se mě to dotklo. Očem to mluví, říkala jsem

si.“ Realitu prý plně pochopila až kolem

čtvrtého roku školní docházky. „Úplně nej-

hůř jsem se smiřovala sdiagnózou autismu

uTerky.“

Škola byl problém

Hledání vhodné školy bylo těžkým oříškem.

Odčtyř let chodila dvojčata doKlíče, ale ne-

bylo to ono. Kottenovi navštívili asi čtrnáct

speciálních poradenských center, ale stále

se nedařilo najít vhodné vzdělávací zařízení.

„Pak nás někdo nasměroval naJedličkův

ústav aškoly, kam byla ale zprvu přijata jen

Terka.“ Tomáš byl se svým malým fyzickým

handicapem, ale oto větší hyperaktivitou,