Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 13

Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í 

můžeš / číslo 6 - 2012

zařazen doškoly plné těžko zvladatelných

dětí. Tam však reálně hrozilo, že bude vta-

kovém prostředí pro svou mentální opoždě-

nost nešťastný. Nakonec se ijeho podařilo

zařadit sosobním asistentem doJedle.

Období počátku školní docházky ozna-

čuje paní Kottenová jako zlomové pro její

manželství. „Můj muž všechny ty těžkosti

nesl hůř. Já měla velkou oporu vesvé práci.

Viděla jsem komplikovanější děti, než byli

Terka sTomem. Všechny pokroky jsem tak

asi dokázala víc ocenit.“ Manžel neměl tako-

vé srovnání apomyslné nůžky mezi manželi

se začaly rozevírat. Rozvod tak byl spíš

úlevou. Jeho zájem oděti je dnes podeseti

letech vcelku malý, přesto se alespoň občas

ujme hlídání.

Nejvíc pomáhá maminka

„Nasebe člověk moc času nemá. Ale mám

dost skvělých kamarádů, kteří občas pomů-

žou. Nejvíc nám pomáhá moje maminka.“

Vobdobí, kdy hlídá otec Terezky aTomáše,

přichází čas nazasloužený oddech vpodobě

zhruba dvoutýdenního sjíždění evropských

řek nakajaku. „To je absolutní relax, bez

něhož bych asi nepřežila,“ směje se paní

Kottenová. Občas si najde ještě chvilku

navolejbal, který kdysi hrála naslušné úrov-

ni. Víc času aenergie ale nezbývá.

Bez toho mála osobního života by si

člověk vjejí situaci asi opravu jen těžko

zachoval psychické zdraví. Je až spodivem,

jak klidně aotevřeně osvém příběhu mluví.

Cítíte zní zaujetí, apřestože osobě tvrdí, že

je skeptik, působí optimistickým dojmem.

Během našeho povídání několikrát odběhne

kTerezce, která si pouští muzikál Rebelové

vevedlejší místnosti. Dostaneme se tak

iktomu, že její dcera má přes všechny velmi

specifické projevy absolutní hudební sluch.

„Terka je svá anahodně věcí reaguje dost

emotivně. Naproti tomu Tomáš je hrozně

empatický. Dovedu si ho klidně představit

coby asistenta nafyzioterapii nebo vdomo-

vě seniorů.“

Optimismus se však vytrácí při povídání

ovzdálenější budoucnosti. Lidé vpodobné

situaci prý při vzájemných setkáních neřeší

skoro nic jiného než budoucnost svých dětí.

„To víte, spadesátkou nakrku docházejí

síly,“ konstatuje paní Kottenová. „Terce

sTomem je dvacet ačlověk si říká, co bude

zadalších dvacet let… Doufáme, že vKlíči

vznikne vedle chráněného bydlení ijakási

služba pro soužití starých rodičů ajejich

dětí spostižením.“ Otakové službě jistě sní

mnozí rodiče, kteří mají obavy, jak bude jed-

nou postaráno ojejich už dospělé, ale stále

napomoc odkázané děti. Oni sami přitom

budou pomoc potřebovat také, ale nechtějí

se smířit sodloučením. Zasvou obětavou

péči by si lidé jako Ivana Kottenová jistotu

důstojné budoucnosti sebe isvých dětí

zasloužili. 

Delší verze článku nawww.muzes.cz

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Má se matka

obětovat pro dítě?

Ty příběhy jako by byly psané přes kopírák.

Velká láska, svatba, pěkně zařízený byt či do-

mek akúplnému štěstí schází již jenom dítě.

Nakonec ito se – již obvykle trochu starším

rodičům – narodí. Děťátko ale má nějaký

malý handicap. Jeho význam se učasto pře-

pečlivých rodičů, navíc zvyklých naúspěch

adokonalost vcelém svém snažení, trochu

přeceňuje. Matka se pak často upne nadítě

tak, že přehlíží všechno ostatní, jako by tou

svou obětavostí chtěla napravit právě ten

handicap. Vyrovnat ho, ataky dokázat, jak

je nezbytná. Doslova se obětuje, své zájmy

přehlíží, aipožadavky manžela podřizuje

jen ajen péči odítě. Končívá to rozvodem,

často ichudobou, protože manžel je zklama-

ný anajde si novou partnerku. Pak tyto mat-

ky někdy píší právě Kontu BARIÉRY žádosti

ofinanční příspěvek – třeba naortopedickou

pomůcku pro handicapované dítě – asvým

smutným příběhem tyto žádosti doprovázejí.

Proč je to tak časté?

Dítě vždycky znamená zásah dovztahu

muže aženy. Zduálního vztahu, tedy vzta-

hu dvojice, se stává trojice, triáda, apozor-

nost matky – ale ijakékoliv jiné samice – se

upíná ktomu novorozeněti. Vpřírodě někdy

dospělý samec žárlí tak, že samice musí před

ním chránit aschovávat třeba malá lvíčata.

Muž – přiznaně či nepřiznaně – žárlí taky,

protože už není jediný; ale vlivem kultury

se vdobrém případě mění vochránce obou.

Sigmund Freud poznamenává, že dítě je

pro ženu jakási náhražka penisu. Když to

chápeme jako symboliku, tak mu dáme

zapravdu. Žena-matka opravdu často svým

mateřstvím, jemuž mnohé podřizuje, ovládá

svého muže isvé okolí. Narodí-li se dotěchto

podmínek dítě handicapované, soustředí

se naněj ještě daleko větší pozornost než

namiminko zcela zdravé. Matka se snaží

dítěti vynahradit to, co mu snižuje jeho –

byť třeba jen dočasný – handicap, atím

zdůraznit svůj význam anezbytnost. Man-

žel odstrčený nadruhou kolej vztah opouští,

matka je litována asama se lituje – avyčítá

avyčítá, atím ještě víc sebe idítě izoluje.

Obětovala se, anikdo to neocenil. Litujeme

ji také. Současně je dobré si uvědomit, že

nejvíce nato doplatilo právě to dítě, které

bylo vytouženým završením celého až doté

doby bezkonfliktního vztahu muže aženy.

Zastavit výčitky isebelítost aumožnit jim

oběma sebekritické zamyšlení pomůže,

ikdyž se manželství již neobnoví.



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

PŘESTOŽE

jsou Terezka

aTomáš

dvojčata, každý

je úplně jiný,

ato ipostránce

postižení. Oba

však vyžadují

neustálou péči

adohled.

Úplně nejhůř jsem se

smiřovala sdiagnózou

autismu uTerky.

Dlouho jsem se tomu

vnitřně bránila.