Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11



Č A S O P I S P R O T Y , K T E Ř Í S E N E V Z D Á V A J Í

TÉMA: Život s postiženým

můžeš / číslo 6 - 2012

Platí ale, že lidé, kteří jsou konfronto-

váni spostižením vnejbližším okolí,

upartnera, udětí, urodičů, by měli

vždy vyhledat pomoc psychologa?

Pokud má člověk dost sil azpravidla isíť

dobrých vztahů kolem sebe, tak nás vůbec

nemusí potřebovat. Ale pokud má pocit

samoty, nedostatku vlastních sil anápadů

nařešení, pak není nakvalifikované pomoci

psychologa nebo jiného odborníka nic

divného. Vtom mohou dobrou práci odvést

také nejrůznější neziskové organizace, kde

se sdružují lidé spodobnými osudy, třeba

rodiče postižených dětí.

Dojaké míry se dopartnerských

vztahů promítá, že žijeme vespoleč-

nosti, která je – málo platné – založe-

na naúspěchu, penězích, viditelných

statcích ahodnotách?

Už tak trochu patřím kinventáři naší porad-

ny. Pracuji tady odroku 1978. Takže mám

dobré srovnání sčasy před rokem 1989.

Otevřeně řečeno, tehdy byla majetková dife-

renciace mezi lidmi, atedy imezi partnery

vmanželství, dost malá. Iosamělá matka

sdítětem přece jenom měla relativně nízký

nájem, symbolické výdaje zaškolku, nějaké

přídavky abohatí kolem byly zpravidla jen

osoby zšedé ekonomiky. Tak se vytvářel

pocit, že ekonomické faktory nehrají při

setrvání nebo rozpadu vztahu skoro žádnou

roli. Teď jsme ovšem vjiné společnosti. Jsou

lidé bohatí, častěji, než si myslíme, ivlastní

zásluhou, schopnostmi, pílí, ajsou také

opravdu chudí. Anajednou vidíte velkou

nerovnováhu ivrodině nebo vpartnerském

soužití. Najednou vidíme iekonomickou

motivaci udržet, ale iopustit partnera

zakaždou cenu. Najednou si říkáme – proč

on není schopnější, proč ona víc nešetří?

Další komplikace přicházejí ze světa dětí.

Časté tvrdé konfrontace veškole kolem ob-

lečení, vybavení, dovolených adalších věcí

se přenášejí dorodin avyvolávají postupně

otázku – který zrodičů může zato, že si

dítě nemůže něco dopřát? Není to právě ten

spostižením? Azačíná se dál něco drolit.

Ještě horší může být situace, kdy zdrojem

veškerého materiálního bohatství je jen je-

den zpartnerů. Druhý se naněm může stát

doslova otrocky závislým, je nucen nechat

si všechno líbit jen proto, že nechce ztratit

střechu nad hlavou.

Když člověk cítí, že vjeho vztahu je

něco vnepořádku, když se problémy

stupňují, jak dlouho má čekat, než se

uvás objedná?

Vyhledat někoho třetího má člověk vechví-

li, kdy si neví rady, kdy má pocit, že to

potřebuje. Naprosto vylučuji, že by psycho-

log někomu řekl: Co sem lezete, tohle nás

nezajímá! To se stát nemůže. Jiná otázka je,

zda klienti, zejména právě ti spostižením,

zbytečně nerezignují nanaši pomoc. Prostě

říkají: Ale partner by ale stejně nepřišel, tak-

že se nedá nic dělat. To je velký omyl. Často

totiž stačí změnit něco vevlastním chování,

vevlastních postojích, adruhá strana musí

reagovat. Takže ostych je zbytečný anaše

schopnost zachovat inejdůvěrnější informa-

ce je spolehlivá. Řeknu to stručně – ijedna,

atřeba zdánlivě zbytečná návštěva uodbor-

níka, je tisíckrát lepší než pokažený, nebo

dokonce ztracený vztah. Tím si nedělám

reklamu, práce máme opravdu dost.



Kdo je

PhDr.Petr Šmolka

Psycholog, vedoucí Poradny pro

rodinu, manželství amezilidské vztahy

Centra sociálních služeb Praha. Autor

řady publikací, bohatá je ijeho další

popularizační činnost (časopisy, rozhlas,

televize). Ženatý, otec tří dětí.

info

Pokud má člověk dost sil azpravidla

isíť dobrých vztahů kolem sebe,

tak nás vůbec nemusí potřebovat.

SLOUPEK

Daniely FILIPIOVÉ

Kdo to má

nejhorší

Vokamžiku, kdy běžný život rodiny zasáh-

ne jakákoliv negativní změna, velmi záleží

nasíle jejích jednotlivých členů, jak se stím

vyrovnají ajak knastalé situaci přistupují.

Někteří jen silně podléhají emocím, jiní

jsou vkritických okamžicích pragmatičtí

apraktičtí.

To, že se někdo vtakovémto okamžiku cho-

vá pragmaticky, ale ještě nemusí znamenat

nic pozitivního. Pragmatik arealista může

začít pracovat vpozitivním slova smyslu,

ato pro celou rodinu, nebo naopak vnega-

tivním slova smyslu – jen pro sebe.

Veskutečnosti to vzásadě probíhá podle

dvou scénářů (samozřejmě velmi zobecňu-

ji). První scénář je pozitivní. Rodina se se-

mkne azačne pracovat vzájmu toho, koho

se událost týká osobně, tedy nemocného.

Členové rodiny pracují pro postiženého adě-

lají všechno pro to, aby se cítil dobře aaby se

co nejdříve vrátil domů. Handicapovaný se

stává středem rodinného dění. Rodina mu

připravuje prostředí, vekterém bude moci

žít relativně standardní běžný život. Mohla

bych uvést příklady, kdy rodina již vdobě,

kdy například dítě poúrazu mělo před

sebou ještě mnohaměsíční pobyt vezdra-

votnických zařízeních, začala přestavovat

byt azjišťovat všechny možné informace

potřebné kezvládnutí vzniklého handicapu

potomka. Mnohdy jsem musela ty aktivity

až trochu brzdit. Upozorňovala jsem rodiče,

že zatím nevědí, co všechno bude potřeba,

jak dalece bude handicapovaný zvládat

jednotlivé úkony běžného života, aco tedy

bude opravdu nutné udělat.

Zdruhého scénáře je mi smutno. Rodina se

rozpadá. Je-li tím postiženým manželka,

často bohužel dochází ktomu, že manžel

vezme děti aodchází. Je zajímavé, že je-li

postiženým manžel, většinou krozchodu

nedojde. Krozpadu rodiny ale dochází často

itehdy, kdy je postiženo dítě. Jeden zrodičů

situaci nezvládne aodejde. Opět musím

bohužel říci, že většinou je to muž-otec.

Zažila jsem ovšem iotřesný případ, kdy

matka své dospělé tetraplegické dceři

poautonehodě řekla, že již není její dcerou.

Ona ji porodila zdravou… Jejímu otci pak

zakázala se stím „mrzákem“ stýkat.

Nechci nikoho odsuzovat, vím, že vůbec není

jednoduché se stakovou situací vyrovnat

anaučit se sní žít, ale myslím, že postižený

si výčitky odrodiny, či dokonce zapuzení

rodinou nezaslouží. On to totiž má úplně

nejhorší.



Autorka je senátorka.

�