Strana 9
9
livými oporami. I tuhle službu po-
třebujeme a je úplně jedno, zda si ji
společnost uhradí ze sociálního nebo
zdravotního pojištění.
LÉČÍME NEMOCI, NEBO LIDI?
Naše současná medicína má z od-
borného hlediska skvělou pověst
v celém světě. Nemocnice jsou plné
moderních přístrojů, naši profesoři
publikují v prestižních světových
časopisech, některé naše kliniky
jsou školicími pracovišti pro lékaře
z mnoha vyspělých zemí. Přesto si
leckdo stěžuje na jakousi „chladnou
medicínu“, na malý zájem lékařů
i dalších zdravotnických pracovní-
ků o konkrétního člověka, o souvis-
losti jeho života i nemoci. Jiří Kabát
uvádí: „Léčba je čím dál dražší. I čas
lékaře je čím dál dražší. A prostor
pro obyčejný rozhovor s pacien-
tem, pro pochopení třeba i sociál-
ních a rodinných příčin jeho potíží
už skoro není. Důkazem je úhrado-
vý systém. Musíte doslova nasekat
výkony. Když přijde pacient do ordi-
nace paliativní medicíny (tato disci-
plína se zabývá péčí o lidi s nevylé-
čitelnými, přímo život ohrožujícími
stavy – pozn. redakce), má na něj
lékař třicet minut. Více pojišťovna
neproplatí.“
Není to poprvé, kdy se setkáváme
s absurditami našeho zdravotního
nebo sociálního systému. Jen půl
hodiny na nejdůležitější sdělení v ži-
votě. Jindy zase bezmocný postižený,
který se ale nevejde do tabulek po-
jišťovny. Nebo neproplacená proté-
za jedinci, kterému je ale pojišťovna
ochotna platit celý život invalidní
důchod.
Všichni o tom vědí, ale nic se ne-
děje. Zatímco sestřičky domácí péče
den co den a noc co noc objíždějí
své pacienty, mírní bolesti, kontrolu-
jí těžké rány, radí rodinám a pak se
vracejí, aby je ještě na cestě zastihlo
další volání. Ve dne v noci za plat, za
který by asistent poslance ani nevzal
telefon.
I pravidelné
cvičení paní Marii
pomáhá.