Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 12

REFLEKTOR / ROLE NEZISKOVÉHO SEKTORU

Potřebuji

pomoci…

Choroba, úraz či proces stárnutí

přivádí člověka do závislosti na

asistenci druhé osoby. Ne každý

má možnost získat pomoc v ro

-

dině nebo dlouhodobě u sousedů

– co potom?

Praktický lékař může vypsat

poskytování domácí péče. Tu hradí

zdravotní pojišťovna a pečovatel

dochází až třikrát denně na jednu

hodinu. Je to služba, na kterou má

nárok každý občan ČR, který platí

zdravotní pojištění. Tak zní litera.

Realita? Pečovatelů je málo, někdy

si pacient stěžuje, že mu praktický

lékař nechce domácí péči vypsat.

Také je otázkou, kolik domácí

péče zdravotní pojišťovna hradí.

To vše v situaci, kdy díky domácí

péči mohou lidé zůstat ve svém

prostředí, což je vždy lepší než

jakékoliv instituce. Vedle hledis

-

ka lidského je také domácí péče

ekonomičtější, pokud ji srovnáme

s pobytem v instituci.

Je zde další problém. Pokud se

dostane člověk do závislosti

náhle, ani není dostatek lůžek ná

-

sledné ošetřovatelské péče. Všich-

ni zdravotníci znají situaci, že na

akutním oddělení leží pacient,

který již nepotřebuje akutní péči,

ale nemůže být sám doma, tedy

nemůže být propuštěn. Čeká na

akutním lůžku na překlad na ná

-

sledné ošetřovatelské lůžko třeba

i tři až čtyři týdny. Na toto lůžko

tedy nemůže být přijat pacient,

který by potřeboval akutní péči,

a současně je za toto lůžko vyšší

finanční úhrada než za lůžko

následné péče.

A tak se bludný kruh uzavírá. Je

nezbytné podpořit domácí péči

a další služby, které zajistí lidem

možnost zůstat v domácím pro

-

středí.



Autorka je lékařka,

členka Rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

změnil obraz života. Rodiny se bohu-

žel často rozpadají, dřívější soudrž-

nost nahrazuje často individualismus.

Svoboda nám bohužel přinesla i jis-

tý rozpad vztahů mezi generacemi.

A také se nás zmocňuje určitá pý-

cha, že materiální bohatství, technika

a všeobecný pokrok zrušily veškeré

zábrany a dříve běžná, byť nepsaná

omezení. Takže se málo ohlížíme za

vlastními životy, málo si považuje-

me životů našich rodičů, málo ctíme

jejich zkušenost a moudrost. Asi to

všechno musí začít ve školách a je

dobře, že začíná jejich proměna, že

začíná odspoda a vychází sebekritic-

ky z poznání, že k ideálnímu školství

máme přece jenom daleko.

Máme dost kvalifikovaných lidí,

kteří by se oseniory dokázali

dobře postarat?

V sociálních službách není oblast,

která by měla dostatek šikovných

a vzdělaných lidí. Bohužel. To není jen

o konkurenci ze zahraničí. Především

politika musí pochopit, že péče o lidi

s postižením, nemocné nebo seniory

není neproduktivní činnost. Naopak,

představuje vrchol, hlavní smysl exis-

tence společnosti. Tak musí být i oce-

něna. Druhá věc je, jak jsme schopni

využít obrovského kapitálu, který

v sobě třeba skupina seniorů skrývá.

Mám zkušenost, že mnozí mohou být

třeba skvělými asistenty pedagogů.

Zkrátka nejlepší zdroje našeho bla-

hobytu – a tím nemyslím nekoneč-

né hromadění věcí nebo bezohledné

drancování přírodních zdrojů – jsou

a budou v lidech a je velmi nezodpo-

vědné je přehlížet.



Mgr. Miluše Horská (*1959)

Od roku  senátorka. Absolventka Pedagogické

fakulty vČeských Budějovicích (obor národní škola

– tělesná výchova), Pedagogické fakulty vPraze

(speciální pedagogika), Pedagogické fakulty vOlomouci

(muzikoterapie).

Ředitelka Základní aPraktické školy SVÍTÁNÍ vPardubicích.

Členka senátorského klubu KDU-ČSL anezávislých.

Když někdo dělá dobře

práci s handicapovanými,

u určitých jednotlivců

to vzbuzuje závist.

Kupodivu i u politiků na

všech úrovních.

Svítání už není

jen školou,

ale i autoritou

ve veřejném

prostoru.