Strana 24
KULTURA / VLASTIMIL HARAPES
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: JAN ŠILPOCH A Z ARCHIVU
VLASTIMILA HARAPESE
Jak vnímáte současnou úroveň
našeho baletu, jak byste ji hod
-
notil?
Pořád si myslím, že je na vysoké
úrovni, technické jistě. Už to samo-
zřejmě není v žádném případě český
soubor, podobně jako všude na světě
jde o nadané lidi z různých zemí. Já
jsem také hostoval ve světě, teď jsou
ovšem věci nastavené jinak, pro ta-
lenty napříč celou zeměkoulí.
Nedávno jsem podepsal petici za
další existenci Pražského komor-
ního baletu, který zůstal bez dotací.
Soubor má za sebou úctyhodnou
tradici zakladatelské dvojice Šmok –
Ogoun, a byla by jistě škoda, kdyby
kratší taneční výrazové choreografie
neměly stabilní platformu.
Rád sleduji nové premiéry, nejen
v baletu a nejen v Národním – jez-
dím do Olomouce, Ostravy, Liberce
i do Plzně. Na první scéně jsem ne-
dávno viděl Kytici, moc se mi líbila.
Navštívil jsem i premiéru Labutího
jezera v choreografii Johna Cranka.
Když jsem si vyzvedával kabát v šat-
ně, garderobiérka mi řekla, že se
mohla dívat na generálku, a prohodi-
la: „Ale Harapes tam nebyl…“ Koho by
to nepotěšilo?
Vy sám jste vsezonách, kde se
konala jedna premiéra za druhou,
tančil nejen milovníky, ale také
mužné charakterní role – Radúze,
Danila, Macbetha, Spartaka nebo
Odyssea. Je třeba dozrát pro tako
-
vé role – technicky nebo výrazem?
U divadla se žije od premiéry k pre-
miéře, od představení k představení,
je to příšerná rychlost. Pro některé
diváky jsem zůstal Princem, Ro-
meem, pro jiné Odysseem. Slavná
ruská baletka Anna Pavlovová jed-
nou řekla: „Naučte se techniku a za-
pomeňte na ni.“ Pro mě měl tanec je-
diný úkol, zviditelnit hudbu. Při tanci
jsem se vždycky snažil o výrazovou
stránku – to je cíl choreografa i in-
terpretů. Cítit, jak se tvořily tóny, pak
jedině má tanec smysl a může ně-
koho zaujmout. V hudbě je napsané
všechno, stačí jen číst.
Nosíte vsobě velkou míru sebe-
reflexe, velké kritičnosti. Dovedl
jste vůbec nějakou roli posoudit
jako výbornou? Jak jste dokázal
ze světel ramp odejít?
Za léta, co jsem tančil, bych napočítal
asi deset představení, s nimiž jsem
byl po všech stránkách spokojený.
Podle mne by člověk neměl nikdy
usnout na vavřínech. Jsem fatalista
a u mnoha situací, které se mi přiho-
dí, si pomyslím: Asi to tak mělo být.
Beru život, jaký je.
Brzy po listopadové revoluci jste
se na dlouhé sezony stal šéfem
baletu Národního divadla. Vnové,
dost zjitřené době vás čekalo
hodně problémů, nejen vdrama
-
turgii…
Doba skutečně nebyla vůbec jed-
noduchá, ale balet fungoval, jak má
fungovat, to mě vždycky těšilo. Na-
víc jsem tehdy studoval čtvrtý rok
choreografii na pražské HAMU. Poté,
co si mě soubor baletu zvolil za šéfa,
jsem studium přerušil. Už nikdy jsem
se ke studiu nevrátil – lituju toho,
ale už je pozdě. Stal jsem se šéfem
baletu od 1. ledna 1990, nešlo o to
pracovat „podobojí“, šlo o příliš vel-
ký tlak úkolů. Samozřejmě v mno-
hém záleželo také na dalších lidech
v týmu, ale já byl „hlava“ souboru…
Postupně jsem se pustil do choreo-
grafie, režie. Zůstal jsem v Národním
divadle celkem čtyřicet šest let.
Uvašeho jména se vžilo adjekti-
vum ztepilý. Režisér Petr Weigl
ho pojí uvaší charakteristiky
slovy „jeho ztepilost asličnost
vždy diváky oslňovala“.
Máte pravdu, ztepilost mě hodně
„pronásleduje“, je to můj celoživotní
přídomek! A divadlo? Tak třeba na-
bídku na činohru jsem dostal v pěta-
třiceti letech, když mě přemluvil Jan
Pokud čas
dovolí, doprovází
soutěže hnutí
u nás i v zahraničí.