Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 19

19

ŽIVOT / VOZÍČKÁŘI A ZIMA

Únor bílý, dojdou síly

Zima kdysi bývala otázkou přežití, a i když dnes

pro většinu představuje jen drobnou nepříjemnost

a vhodný námět konverzace, pro vozíčkáře stále znamená

skutečný problém. Tři znich nám prozradili, jak ji zvládají.

Text: RADEK MUSÍLEK

Foto: JAN ŠILPOCH

Ida Juřicová (37)

Ida je vozíčkářkou paraplegičkou

v důsledku úrazu už více než polovi-

nu života. Bydlí s dcerou Vilmou (12)

na vesnici v rodinném domě nedale-

ko Nového Boru. To už samo o sobě

zní jako poukázka na problém, jak-

mile napadne sníh. „Nemusí ale le-

žet ani vločka, abych řekla, že zimu

moc nemusím. Stačí ten chlad. Při

pobytu venku mám do hodiny pro-

mrzlé nohy, které jsou pak spastické

a opravdu špatně se zahřívají,“ vyjad-

řuje hned na úvod svoje pocity Ida.

Naštěstí řídí auto, takže i v případě

bílé „nadílky“ se neocitá v izolaci.

Dům má přizpůsobený svým po-

třebám, a pokud se nedostaví něja-

ké opravdu extrémní počasí, sedne

pros tě za volant a dojede si, kam

potřebuje. V nejhorším případě po-

mohou rodiče nebo sousedé. „Já

v tomhle období venku skoro nic

nepodnikám. Jezdím jen do práce

v České Lípě, cestou vyřídím nějaké

nákupy, případně vyzvednu dceru.

Vilma už je ale samostatná, takže se

zvládne autobusem přepravit sama,

kam je potřeba. Většinu času tráví-

me spolu doma. Občas někoho na-

vštívím, vrcholem aktivity je něko-

likadenní pobyt na jednom z kurzů

v Centru Paraple,“ popisuje stručně

Ida každodenní realitu během mra-

zivé části roku.

Za hezkou variantu považuje útěk

před zimou do teplých krajin, to však

z finančních důvodů nebývá možné.

Tuto zimu se jí ovšem po letech vy-

daří krátce vyrazit na úplný jih Špa-

nělska, kde to sice nebude na koupá-

ní v moři, ale rozhodně tam panuje

přívětivější klima. Naopak tradiční

české zimní radovánky na horách

Ida zcela bojkotuje. „Pohyb po ho-

rách, navíc ve sněhu, je bez pomoci

zcela vyloučený a i s ní velmi obtíž-

ný. Co bych tam dělala? Lyžování na

monoski jsem si vyzkoušela a není

to nic pro mě. Před úrazem jsem ly-

žovala ráda, ale přiznám se, že tahle

vozíčkářská varianta sjezdování mi

v porovnání s tím připadala neuspo-

kojivá. Navíc jsem si do skořepiny

nabrala sníh a sedět v tom není nic

příjemného. A to mám ještě štěstí, že

netrpím na nějaké záněty močových

cest, které řadě vozíčkářů v důsled-

ku prochladnutí komplikují život,“

shrnuje Ida svůj vztah k zimnímu

sportování.

Pocitem, že kvůli svému handica-

pu svoji dceru ochuzuje o něco zá-

sadního, netrpí. „Vilmu nijak netrá-

pí, že nejezdíme pravidelně na lyže

a podobně. Asi 10 minut odtud au-

tem máme sjezdovku i s půjčovnou

lyží a tam ji občas zavezu, tedy po-

kud je sníh. A letos pojede se školou

Zimu za okny

kompenzuje teplo

domova.