Strana 20
ŽIVOT / VOZÍČKÁŘI A ZIMA
na lyžák. Má své kroužky a volnoča-
sové aktivity, které má ráda. Konec-
konců ani řada dětí rodičů bez posti-
žení neholduje zimním radovánkám.
Proč se tedy trápit něčím, co stejně
nemohu změnit?“ uzavírá Ida Juři-
cová.
Jiří Seman (41)
Oproti Idě má Jiří situaci zpestřenou
ještě o částečně postižené ruce. Ani
on nemá zimu rád: „Studený vozík,
nohy i ruce, pořád se klepu, to je moje
hlavní asociace na tohle roční období.
Jsem raději, když jsem doma a nikam
nemusím,“ říká Jirka bez okolků.
Zároveň si však uvědomuje, jak
je dobré čas od času vymrznout na
čerstvém vzduchu, pokud se pak
včas vrátí do tepla. „Pro tělo je to fajn.
I proto hraju curling. Kromě něj jez-
dím také plavat a hrát stolní tenis. Se-
dět několik měsíců za oknem prostě
nestačí. Snažím se denně chodit ven,
koneckonců musím i nakupovat. Ale
jsou také dny, kdy nevystrčím paty
z bytu,“ konstatuje Jirka, který bydlí
na pražském sídlišti v domě s pod-
zemním parkováním, jež v chladných
měsících velmi oceňuje. Má svoje
zkušenosti se situací, kdy třeba při
návštěvě musí přes mrazivou noc
parkovat venku. To pak čeká v autě,
než roztaje, protože sám si neočistí
okna, na která nedosáhne. A i kdyby
ano, nemá na škrábání námrazy dost
sil v rukou.
Ve sněhu se pak podle Jirkových
slov jeho samostatný pohyb rovná
nule. Pokud povrch chodníku omrz-
ne, je to jen o zlomek lepší. Při oprav-
dové chumelenici moc nepomůže ani
jinak oblíbené přídavné mechanické
kolečko FreeWheel, které překoná
nerovnosti, ovšem pořád potřebuje
pevný povrch. „Limitují mě, nehledě
na chybějící sílu v bořícím se sně-
hu, především rukavice. Ani ne tak
v ovládání vozíku, jako v jejich navlé-
kání a sundávání,“ líčí Jiří.
Velkou motivací k aktivitě jsou mu
děti, které si po rozvodu s manžel-
kou střídavě bere. „Vhodnou variantu
v tomto případě představují obchod-
ní centra nebo dětské herny, kde
můžu s Johankou (1,5 roku) a Jo-
nášem (3,5 roku) fungovat normál-
ně. Jsou zde v bezpečí a kolektivu.
Kromě těchto míst zvládneme ještě
menší procházky po sídlišti, kde to
znám,“ popisuje Jirka zimní realitu
rodiče na vozíku. „Doby, kdy jsem
měl rád zimu, jsou ty tam. Na chvíli
to dokáže změnit jen lyžování. Ob-
čas se Sportovním klubem vozíčká-
řů Praha jezdím na monoski, ale bez
asistentů bych tam nedal ani ránu.
V běžném životě to bez nich naštěstí
zatím zvládám. S nimi se musí hod-
ně dopředu plánovat, což mi moc
nejde.“
Jirku samozřejmě mrzí, že i když
krásně nasněží, nemůže si s Joná-
šem užít koulovačku. „Udělám dvě
koule před vchodem do domu, aby
se neřeklo, a už velím k odchodu do
garáže,“ konstatuje s neskrývanou
lítostí jinak optimistický muž, který
však dělá maximum možného. „Těž-
ko poradit něco lepšího. Je to pros-
tě doba, kdy si nejraději zalezete na
gauč s knížkou či filmem. Občas vy-
razíte do kina v obchodním centru.
Pokud to čas a finance dovolí, létám
ještě za teplem. Většinou do Asie, kde
pobyt spojím s oblíbeným potápě-
ním. Tam se pak místo do zateplené-
ho funkčního prádla soukám do neo-
prenu, což je podobně (ne)příjemné,“
uzavírá s nadsázkou Jirka.
Jana Břinčilová (44)
Janu z podkrkonošského Trutnova
zima svým způsobem dostala na vo-
zík. V jedenácti letech si při lyžová-
ní způsobila úraz páteře, po kterém
přestala chodit. Přesto tvrdí, že proti
tomuto ročnímu období nic nemá –
kdyby nebylo právě toho vozíku. Snad
i proto se podobně jako Jirka věnuje
curlingu, kde si tepla opravdu moc
neužije. Dvakrát týdně dojíždí se spo-
luhráčem z nedalekého města 150 ki-
Sesynem
se lépe hraje
v obýváku
než v závějích.
Sedět několik měsíců za oknem
prostě nestačí. Snažím se denně
chodit ven, koneckonců musím
i nakupovat. Ale jsou také dny,
kdy nevystrčím paty z bytu.