Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 6

REFLEKTOR

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Jak se ve vaší práci projevu-

je dnes populární teze „všeci

kradnú“?

Rok od roku jsme více kontrolováni,

máme více administrativních povin-

ností a cítíme více nedůvěry. Kaž-

doročně jsou všechny možné dota-

ce spojeny s rostoucími požadavky

dokázat, že vůbec tu práci děláme,

že jsme to dělali loni, předloni, před

deseti lety. A že budeme pokračo-

vat. Všechno se to opakuje, někde

zakládá a nemá to žádný praktický

význam. Hlavní problém je v tom,

že úředník za nic neodpovídá. Když

uděláme chybu, která je z našich

hlášení zřejmá, nikdo nás okamži-

tě neupozorní. Pak, třeba po letech,

přijde kontrola, chybu zjistí, nebo ji

dokonce zjistíme my sami – ale už tu

máme porušení rozpočtové kázně.

Jak se na vaší práci projevila

decentralizace sociální politiky

na jednotlivé kraje?

Přiznám se, že nevím, co je lepší.

Administrativně to bylo jednodušší,

když to mělo v rukou ministerstvo.

Ale pozor – každý rok se přitvrzu-

je, takže bychom možná byli tam,

kde jsme. Objektivně ale také platí,

že kraj je blíž, a to nejen ve smys-

LENKA MACHALOUŠOVÁ:

My to nevzdáme

Se zakladatelkou aředitelkou teplické

Arkadie osouvislostech práce pro lidi

spostižením iotendencích, které nejsou

na veřejnosti vidět, ale oto více bolí.

lu geografickém. Vidím, že úředníci

a funkcionáři kraje chtějí vyhovět,

ale mají strach. Hledá se systém,

který by byl naprosto spravedli-

vý a transparentní. To ovšem není

z lidského světa a všichni to vědí.

Takže si kraj najal firmu a ta zpra-

covala systém hodnocení žádostí.

Obrovsky složitá operace. Nebudu

zdržovat podrobnostmi, ale napří-

klad musíte umět přesně zpracovat

vyúčtování dva roky dopředu, abys-

te dostal dotaci na daný rok. Jde jen

o hru s čísly.

Do jaké míry mají úřednice

aúředníci sami prostor přizpůso-

bit svá rozhodnutí konkrétnímu

poskytovateli služeb? Třeba pro-

to, že se osobně přesvědčí ojeho

kvalitách?

Takhle to nefunguje. Oni mohou ma-

ximálně říci: Děláte to dobře, nám

zbývají nějaké peníze, tak si podejte

ještě další žádost. Musím říci, že jim

jejich práci nezávidím. Mají jen ma-

linký manévrovací prostor. Všichni

se bojí právníků. Nebo musejí čekat

na rozhodnutí rady kraje. A v té se

schvaluje čím dál víc věcí. Zkrátka

jsme se v naší malé republice ocitli

v atmosféře nedůvěry a podezřívání.

Rozhodující není, jak dobře se stará-

te o lidi s postižením, ale jak perfekt-

ně vykazujete každý krok. Realita

bez úředního posvěcení, nebo ještě

Ředitelka teplické

Arkadie má stále

dost energie, ale...