Strana 26
Život
s jinými
parametry
Po maturitě jsem se v osmnácti
odstěhovala ke své kamarádce
a začala žít. Dost svobodným,
a připouštím divokým životem. Byl
začátek 90. let. O něco později jsem
začala publikovat, psala jsem povídky
do časopisů. A zkusila udělat zkoušky
na FAMU. Talentovky dopadly dobře,
byla jsem skoro přijatá, ale u komise
mi řekli, že mi nevěří, že jsem
předložený text psala sama. Byla jsem
strašně nervózní, vždycky působím
trochu „mimo“. Druhý den jsem se
v Malostranské besedě náhodou
potkala s Petrem Jarchovským, který
v komisi seděl. Podíval se na texty,
které jsem náhodou měla s sebou,
a nabídl mi nultý ročník. Ve stejné době
jsem ale udělala konkurs do reklamní
agentury. Nová práce mě přitahovala,
s kolegy všechno bezvadně klapalo
– nové slogany, texty, další projekty.
Psala jsem, prozatím do šuplíku.
Až do roku 1998 jsem byla úplně
zdravá. Jednou jsem celou cestu
z lyžování v rakouských horách řídila
až do Prahy a pila jsem plechovky
energetického Red Bullu. Po příjezdu
jsem se cítila psychicky vyčerpaná,
nemohla jsem ale vůbec usnout. Brzy
jsem dostala chřipku a její průběh byl
podivný. Začala jsem ztrácet zrak,
viděla jsem dvojmo, špatně jsem se
hýbala. Doktor mě poslal na Bulovku,
kde jsem zůstala další dva měsíce.
Tam mi na rovinu sdělili, že mám
roztroušenou sklerózu.
Dlouho jsem odmítala celou
záležitost v důsledcích pochopit.
Můj život získal jiné parametry,
než chtějí prožívat hyperaktivní
blázni, co žijí naplno a jsou po okraj
naplnění emocemi. Vášnivě rádi
píšou, lyžují a řídí auto. Samozřejmě,
že následovaly bouřlivé reakce mé
KULTURA / SPISOVATELKA HANA PACHTOVÁ
rodiny, šlo o čas pořádných kotrmelců.
I když jste ale zrovna hlavou dolů,
musíte svůj svět nějak dál řídit. Já jsem
i v téhle kalamitní situaci svůj svět
ukočírovala! Kdybych neonemocněla,
tenhle pocit bych nikdy nezažila…
Člověk přemýšlí ze dne na den
v jiných dimenzích než předtím. Na
rytmu běžných dní je roztroušená
skleróza znát skoro v každé minutě.
Všechno je prostě jinak. Všechno
déle trvá, a protože jde o zánětlivé
onemocnění, mám i bolesti. Dost se
bolesti obávám, ale při tom, co mě
potkalo, se jí vyhnout nemůžu.
Když jsem ještě byla v první fázi
nemoci – teď už diagnóza postoupila
dál – vydala jsem se do Indonésie.
Náhodou jsem se setkala s člověkem,
který rychle poznal, že jsem nemocná,
Krátký odpočinek
doma – po boku
s ohařem
Larinem.