Strana 14
REFLEKTOR / TRIBUNA
Jakkoliv se tělesné postižení týká těla,
jeho velkou část tvoří rovina vztahů
s lidmi a společností. Právě ta dává svým
přístupem handicapu, vedle objektivních
potíží, další obsah. Získané postižení navíc
hluboce změní způsob uvažování o sobě
i lidech a věcech kolem. Tak jej popisuje
na základě vlastní životní zkušenosti
v knize Umlčené tělo (1987) americký
kulturní antropolog Robert Francis Murphy
(1924–1990).
Profesor Kolumbijské univerzity Robert
F. Murphy patří ke klíčovým vědeckým
postavám svého oboru. Jeho Úvod do so-
ciální a kulturní antropologie je základním
studijním materiálem pro každého zájem-
ce o antropologii, etnologii a kulturologii.
O to zajímavější pak je, že tento vědec de-
tailně popsal průběh svého progresivního
tělesného postižení.
VÝZKUM SEBE SAMA
V 70. letech se u profesora objevil nádor
na míše, který vedl k postupné ztrátě
hybnosti. O své knize Umlčené tělo sám
prohlásil: „Zrodila se z pocitu, že mé
dlouhé onemocnění je jako dlouhodobý
terénní antropologický výzkum, poněvadž
mne zavedlo do sociálního světa, který byl
pro mne zpočátku stejně cizí a podivný
jako společnosti amazonských pralesů.
A jelikož povinností každého antropologa
je podávat zprávy o svých cestách, ať už
se pustí k protinožcům nebo do stejně
vzdálených hlubin lidské zkušenosti, i já
předkládám své svědectví. Vedla mne
k tomu řada důvodů, ale v prvé řadě jsem
myslel na to, abych široké veřejnosti a in-
validním lidem odevšad přiblížil sociální
podmínky fyzicky postižených a význam
tohoto stavu jakožto alegorie veškerého
života ve společnosti. Antropolog dosud
žádnou podobnou knihu nenapsal.“
Na 183 stranách můžeme sledovat vývoj
profesorova progresivního onemocnění od
prvních nenápadných příznaků až po prak-
ticky úplnou paralýzu těla. Především se
nám však otvírá vnitřní svět člověka v této
životní situaci: vývoj jeho pocitů, mysli
i vztahů k okolí. Od prvotního šoku přes
sžívání se s novou situací – rolí a spole-
čenským postavením – až po hledání nové
životní cesty. Vlastně jde o takový výzkum
sebe sama. Občas autor používá termíny,
jejichž význam bude možná laik muset
dohledat a některé pasáže knihy se lehce
ztrácejí ve filozofii, přesto ale jde o knihu
s velmi pochopitelným a čtivým poselstvím.
Zejména, ale vůbec ne výlučně pro lidi,
kteří mají s postižením nějaké zkušenosti,
ať už osobní, nebo ze svého okolí.
HLAVNÍ ROLE: POSTIŽENÝ
Postižení podle Murphyho vyřazuje člo-
věka z postavení plnohodnotného člena
společnosti. Handicap je tak primárně
sociální stav, který deformuje vztahy na
všech úrovních. „Být postižený“ se stává
pro dotyčného jedince novou hlavní rolí.
To si naplno uvědomí, jakmile opustí brány
zdravotnických zařízení. Není už tím, kým
býval jako „zdravý“, je ohrožen sociální
izolací. Zúží se okruh lidí v jeho okolí
a často mu nezbývá nic jiného než čekat,
až „svět přijde za ním“. Navíc se mnohem
více dostává do interakce s lidmi v podob-
né situaci, takže se zapouzdřuje v určité
společenské bublině.
Umlčené tělo se nemalou měrou věnuje
i roli rodiny v životě ochrnutého člověka.
Murphy popisuje svůj vztah s manželkou
Yolandou: „Rodiny postižených někdy
zasáhne deprese prudčeji než je samotné.
Já jsem na první sdělení diagnózy reagoval
emocionální otupělostí, ale Yolanda po
návratu domů plakala, čehož já nejsem
schopen. Jak se můj stav zhoršoval, její
záchvaty deprese pokračovaly a propukaly
v náhlou potřebu plakat v nevhodnou
dobu a na nepravděpodobných místech…
Šlo o reakci na fyzickou únavu a zoufalou
situaci.“
NIC SE NEZMĚNILO?
Přestože od vydání knihy uplynulo více
než třicet let, řada popisovaných situací
platí nadčasově. To bohužel vede ke
skeptickému zamyšlení, zda lze určitá
psychologická a především společenská
schémata vůbec kdy překročit. Když se za
uplynulá desetiletí tolik udělalo pro zlep-
šení kvality života lidí s postižením, jak je
možné, že řada z Murphyho postřehů zní,
jako by je napsal včera?
Tři dekády je asi příliš krátká doba
i na odbourání určitých společenských
stereotypů. Ale proč je například člo-
věk s postižením stále brán především
jako pasivní příjemce péče bez vlastní
identity i v oblasti zdravotnictví? Proč je
rehabilitace stále podceňovaným a méně
„sexy“ oborem ve srovnání s chirurgií či
neurologií? Přitom je pro pacienta neméně
důležitá, ne-li ve výsledku důležitější!
To jsou jen některé z bodů, které při
čtení Umlčeného těla neodbytně vybízejí
ke srovnání se současností. A k následné
úvaze, co všechno dokážeme změnit
prostřednictvím pravidel, odbouráváním
fyzických bariér či technologickým pokro-
kem, a co je naopak hluboce zakořeněno
v lidských hlavách a kultuře.
ŽIVOT MÁ HODNOTU
Přes řadu nepříjemných postřehů o životě
svém i jiných lidí s postižením končí pro-
fesor Robert Francis Murphy svoji knihu
vcelku optimisticky vyznívajícím zamyš-
lením: „Je smrt lepší než postižení? Ne,
není, neboť taková volba by popřela jediný
smysl, který můžeme připsat veškerému
životu nehledě na jeho omezení. Názor,
že pro člověka je lepší být mrtvý než po-
stižený, je nejhorším popliváním tělesně
handicapovaných, protože zpochybňuje
hodnotu jejich života a jejich právo na
existenci. My ale budeme existovat, neboť
jsou-li všechny ostatní významy a hodno-
ty libovolné a kulturně relativní, pak je-
dinou transcendentální hodnotou je život
sám. Život je zároveň svým prostředkem
i cílem… Není to ani tak stav jako proces,
drama, které má nevyhnutelné rozuzlení,
protože nehybnost a rozpad jsou osudem
všeho. Ale podstatou dobře žitého života
je odpor proti negativitě, netečnosti
a smrti.“
Umlčené tělo?
RADEK MUSÍLEK
se vrací ke slavné knize
amerického kulturního
antropologa
Na 183 stranách můžeme
sledovat vývoj profesorova
progresivního onemocnění
od prvních nenápadných
příznaků až po prakticky
úplnou paralýzu těla.