Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

16

můžeš / číslo 1 - 2014

20 LET KONTA BARIÉRY

16

Text: PAVEL HRABICA

Foto: JAN ŠILPOCH

D

en před naším setkáním vPraze

absolvovala Klára Zikmundová

na pražské filozofické fakultě po-

slední státnici astanula na vrcholu

mnohaletého úsilí. Smaminkou

Bohuslavou, která jí byla po většinu školní

docházky od základní školy až po vysokou

nejen rodičem, ale iasistentkou, se pustily

do líčení své klopotné cesty životem.

Roky bez úsměvu

Klára se narodila vPraze vroce 1982.

Maminka pracovala jako fyzioterapeutka

vmotolské nemocnici, její tatínek tady po

dokončení vysoké školy chvíli pracoval.

„Ikdyž jsem znala znemocnice všechny

příznaky spinální muskulární atrofie, Klára

nic zučebnicových projevů této nemoci

nevykazovala,“ vzpomíná paní Zikmundová.

Až po roce ilékaři vyřkli verdikt. Klářiným

rodičům se zhroutil svět. „Vím, že jsem se

několik let vůbec nedokázala smát,“ vybavu-

je si období po neradostném poznání. Krátce

před tímto zjištěním se rodina stéměř roční

Klárou navíc přestěhovala do Jablonce nad

Nisou.

„Přiznávám, že jsem zpočátku hledala

marně nějaký smysl života, nechtělo se

mi ani žít. Jenže pak jsem se jednoho dne

něčemu zcela automaticky zasmála avten

okamžik jsem si uvědomila, že má cenu se

snažit arvát dál.“ První měsíce vJablonci

byly pro rodinu složité, nikoho tu neznali,

neměli přátele, nevyznali se vprostředí.

Klára byla naštěstí ipřes postižení velmi

komunikativní dítě. Dokázala si ksobě

přitáhnout pozornost zdravých dětí, ačkoli

trávila čas ivenku na hřišti vkočárku.

Izolace? Nikdy!

Asi od čtyř let začala navštěvovat nový

sta cionář, kde navíc hledali rehabilitační

sestru, takže maminka spojila zaměstnání

spéčí odceru. Když Klára prošla ve staci-

onáři psychologickým vyšetřením vdobě,

kdy se blížila školní docházka, konstatovali

psychologové, že je vysoko nad průměrem.

„Tehdy jsme si smanželem řekli, že Klárce

pomůžeme knejlepšímu možnému vzdělá-

Ke státnicím

závějemi sněhu

■ Rodiče se rozhodli, že Kláře umožní studium vběžné škole.

■ Sfinancováním plošin ve školách pomohlo Konto BARIÉRY.

■ Na asistenčních službách pro studentku chtěli někteří lidé „vydělat majlant“.

ní, jaké jí budeme schopni poskytnout, na

jaké bude Klára mít ana jaké budeme mít

ifinančně. Anikde vústavu nebo speciální

škole, ale mezi ,normálními‘ dětmi.“

Na toto období se vážou první Klářiny

vzpomínky. „Vybavuji si zté doby například

neurologa, který neustále radil, že nemám

sedět, ale ležet, aby se mi nehroutila páteř.

Ale to jsem odmítala já irodiče, nebyla jsem

dítě, které by se samo chtělo izolovat azpa-

cifikovat,“ říká ipo letech sodhodláním.

Složité však bylo už jen hledání základní

školy. Zikmundovi měli papír od psycholo-

gů, že Klára zvládne učení se zdravými dět-

mi. Všude to pochválili, ale vždy dodali, že

lepší by to bylo určitě tam atam… „Skončili

jsme až na periferii avokrajových vesnicích,

až jsme na doporučení natrefili na skvělého

pana školního inspektora, který nám řekl,

ať neobcházíme nikde daleko, když máme

téměř přes ulici základní školu,“ říká Bohu-

slava Zikmundová. Atam se nakonec Kláře

školní vrata otevřela.

Školní začátky:

Budíček vpůl páté aprvní plošina

Vozíčkář mezi zdravými žáky, to byla vroce

1989, kdy Klára začala základní školní

docházku, malá senzace. Něco podobného

se vtehdejším Československu ani zdale-

ka nenosilo. Když tedy škola kývla, začali

Zikmundovi, jak říká maminka, vychytávat

maličkosti. Dnes to zní dost neuvěřitelně,

ale nájezd přes pět vstupních schodů do

výrazně bariérové školní budovy vyrobil

zprken Klářin tatínek. Nájezd sloužil dlouhé

roky, později idalším vozíčkářům, kteří po

Kláře ve škole převzali „štafetu“.

Zimní období znamenalo pro rodiče

nastavit si budík na půl pátou ráno azkont-

rolovat, jestli už napadl sníh, případně kolik

ho zase připadlo. Jako první vyběhl ještě

před odchodem do zaměstnání otec, prohá-

zel cestu od domu až do nedaleké školy. Pak

případně nastoupila slopatou imáma, to

když vyhrabanou cestu přes silnici zahrnula

projíždějící auta. Kolik tun sněhu za devět

let základní školy to bylo, se Zikmundovi

neodváží ani odhadnout.

Celý první stupeň nosila maminka Kláru

zpatra do patra. „Byl to vynikající trénink,

když jsme si pak vzimě někdy smanželem

vyrazili na běžky, byl naštvaný, že mu bez

problémů ujedu,“ směje se Bohuslava Zik-

mundová.

Když už bylo nošení dcery nahoru adolů

po školní budově ina trénovanou maminku

moc, začala se shánět, jak by se dala vob-

jektu vystavět pojízdná plošina. Tehdy došlo

kprvním kontaktům Zikmundových aKonta

BARIÉRY, které přispělo na vybudování

první školní plošiny na Jablonecku. Klára

tak prošlapala do této školy pěšinku idalším

dětem na vozíku, ona sama byla vůbec první

vozíčkářkou vběžné škole široko daleko. Po-

dobně to bylo opár let později, když se chys-

tala na přijímací zkoušky na gymnázium.

Akce Kulový blesk

„Nechtěli jsme předem nic organizovat, ne-

věděli jsme, jestli Klára upřijímaček uspěje.

Když se to povedlo, začali jsme se teprve sta-

rat, jak ina střední škole vyřešit Klářin pohyb

po budově,“ vzpomíná Klářina maminka.

I PŘES ČASTÉ ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY zdolala

Klára na jaře 2013 studium na FF UK Praha.