Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

můžeš / číslo 1 - 2014

Právo

versus nárok

Vdětství se mi líbilo, jak někam přicházel

šerif aprohlašoval: „Se mnou přichází zá-

kon.“ Pozdější formulace, „jménem zákona

republiky vás zatýkáme“, již tak hezky

nezněla, ikdyž to taky bylo pro občany.

Vté současné variantě, která platí od

letoška, oceňuji jasné rozlišování mezi

právem anárokem. Nárok je něco

nezcizitelného, co musí dostat každý,

protože je občanem této republiky. Ikdy-

by vživotě nikdy nepracoval, dostane ve

stáří určitou finanční částku, aby přežil,

anárok má ina ošetření vpřípadě úrazu

či nemoci. Ale odalší již musí žádat nebo

se nějak pojistit či zasloužit. Jinými slovy:

na co má člověk nárok, to musí dostat bez

nějaké osobní zásluhy.

Právo, jak jsem pochopila, je to, co

můžeme jako občané chtít aprosazovat a

nikdo nám vtom nemá bránit. Ale pokud

oto neusilujeme, nežádáme, neprosazuje-

me to, tak to také nezískáme. Automatic-

ky to prostě nedostaneme.

Mám právo usilovat aprosazovat svůj

životní styl, pokud tím neohrožuji ani

neruším ostatní občany nebo osoby, třeba

děti, které jsou na mně závislé. Mám prá-

vo usilovat ovlastní zisk, mohu být různě

aktivní, ale nebudu-li se sama snažit, tak

mi to společnost nebude vnucovat.

Musím rozlišovat, na co mám právo ana

co mám nárok, avědět, že do demokra-

tického systému patří obojí. Rozlišovat to

dělá potíže mnoha lidem. Domnívají se,

že vdemokratickém státě člověk nemusí

onadstandardní věci nebo ozájmy skupi-

nové, třeba národnostní, žádat, protože

společnost se oto automaticky postará.

Postará, ale jen ominimum, dostane jen

to, na co má nárok. Kdosažení toho, na

co má právo, musí vynaložit úsilí. Mnozí

nevědí, že mají právo žádat ionadstan-

dardní sociální dávky, že mají právo pro-

sazovat své skupinové zájmy. Teprve když

se zorganizují, sepíší požadavky azískají

spoluobčany, mohou se jejich přání rea-

lizovat. Nejen zde, ale ivjiných zemích

trvá rozdíl mezi nárokem aprávem

občana. Pokud usiluji oto, na co mám

právo, tak mě za to nikdo nesmí zavřít,

ale nikdo mi to automaticky nedá.

Pokud nový občanský zákoník toto jasně

vysvětluje, pak splnil účel. Lidé snad už

nebudou stále jen nadávat, že je to či ono

nespravedlivé anedemokratické, aniž by

zkusili prosazovat své právo. Svoboda

člověka není nárok, ale jen právo!



Autorka je socioložka,

členka rady Konta BARIÉRY.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

Brána se nezavírá, naopak

rovnice, kde malé postižení = odbornější

asložitější práce, velké postižení = práce

jednoduchá. Tahle šablona prý na lidi shan-

dicapem neplatí, ato je jedna ze zkušeností,

kterou mohou zájemcům oakreditované

kursy předávat vedle řady dalších zkušeností.

Letos budou své zkušenosti předávat

již nasmlouvaným poskytovatelům sociál-

ních služeb vneziskových organizacích ve

středních aseverních Čechách vrámci jejich

povinného odborného vzdělávání. Časem

by se rádi skurzy prosadili ina volném trhu

jako splacenou aktivitou.

Vodit za ručičku, nebo riskovat?

Tady se oklikou vracíme knově otevřenému

výrobnímu objektu vDavli, který je prak-

tickým vyústěním zkušeností sriziky, která

práce smentálním postižením přináší. „Prá-

ce srizikem klienta, poznat, kde jsou jeho

hranice. Kde je přiměřené riziko? Je naším

úkolem klienta chránit od všech nástrah

běžného života, nebo stanovit přiměřenou

míru rizika atomu klienta vystavit? Podle

čeho poznat hranici rizika ujednotlivého

klienta?“ formuluje Tomáš Masopust.

Podle něho dojíždění těch klientů, kteří

se ze slapské dílny přesunuli do davelské vý-

robny, je obdobnou prací sriziky. Vpřípadě

Portusu podloženou dlouholetými praktic-

kými zkušenostmi ze života. Pokud se na

podobnou cestu chtějí vydat ijiní, Portus jim

může – ise zkušenostmi jiných neziskovek,

které se na přípravě kurzů podílely (vkur-

zech je zapojeno sedm specialistů zjiných

organizací) – podat vyčerpávající informace,

aby nestavěli úplně na zelené louce.

Novinkou, pokud to bude do budoucna

možné areálné, je úvaha přibrat mezi za-

městnance nového provozu iklienty sjinými

typy handicapů než mentálními. „Nemůže-

me jim zajistit místo vnašem chráněném

bydlení, nepředpokládáme ani jeho rozšíře-

ní,“ uzavírá ředitel Portusu Tomáš Masopust

stím, že právě větší prolnutí klientů jejich

uzavřeného světa stím okolním je jedna

zúčinných terapií kjejich většímu osamo-

statnění.



ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

letoška Portus šíří vrámci zpracovaných

aMPSV akreditovaných kurzů. Jedním znich

je totiž Práce sriziky klienta, protože dlouho-

letá praxe slidmi smentálním handicapem

už pomohla těm, kteří se na Slapy přijeli po-

radit. „Byli unás už lidé, kteří se chtěli pustit

do sociální služby či podnikání. Ale když na

vlastní oči viděli, co zřízení avybavení adalší

skutečnosti sociálně-terapeutické dílny zna-

menají, že je to více podnikání než sociální

služba, rozhodli se vtomto ohledu podnikat

vjiné než potravinářské branži,“ říká ředitel

Portusu Tomáš Masopust.

Podotýká, že se setkává někdy spředsta-

vou, že možnost zařazení klienta shandi-

capem do nějakého pracovního procesu je

TOMÁŠ MASOPUST,

ředitel Portusu,

chce nabídnout práci

v nové provozovně

v Davli i lidem

s jiným, než

mentálním

postižením.

UŽ VÍCE NEŽ

PATNÁCTILETÉ

ZKUŠENOSTI s klienty

v chráněném bydlení

a chráněných dílnách

začíná letos Portus

předávat dál.