Strana 21
21
tějí, že by se na takové situace měli
alespoň trochu připravit. Dnes jsem
třeba byla na rehabilitaci a fyziote-
rapeutka mi říkala, jaký problém má
s rodiči. Když cvičí s miminkem, ono
někdy pláče. A rodiče se děsí… Krás-
ný příklad, jak musíte už od začátku
umět pracovat s rodinou.
Vy vlastně při své péči apomoci
tak trochu vstupujete do rodin
astáváte se jejich dalším čle-
nem…
Bárta: Tak to je, ale i když se snažíme
pomoci naprosto individuálně, nabíd-
nout třeba netradiční řešení v podobě
osobní asistence, stává se, že jsme
přijímáni s nedůvěrou. Zaběhnuté
postupy jsou jim příjemné, ale když
přijdete s něčím, co léta neznají, jsou
až podezřívaví. Pak záleží na našich
schopnostech trpělivě a opatrně vy-
světlovat a vysvětlovat. V naší dozor-
čí radě máme dvě maminky a ony
celkem jasně dávají najevo, že v naší
Diakonii vidí jistotu i pro případ, kdy
by se něco stalo. Takže jde o naše
umění v dialogu nacházet řešení.
Opočenská: Jedna z těch maminek
například prosazuje trochu nové ře-
šení – společné chráněné bydlení
klientů a jejich stárnoucích rodičů.
Ovšem tím jaksi překračujeme for-
mální hranice mezi jednotlivými so-
ciálními službami a už je tu problém…
Je to typický příklad nepružnosti
celého systému?
Opočenská: Souhlasím. Vyhovět
přesně formulovaným parametrům
sociálních služeb znamená nejednou
prostě nevidět konkrétní potřeby
jednotlivého člověka. Bohužel.
Jaká je vaše zkušenost srodi-
nami lidí spostižením, zejména
když se pokoušíte cosi měnit?
Bárta: Obrovsky záleží na sociální
vyspělosti konkrétní rodiny. Jsou lidé
zorientovaní, vedou si dobře ve svém
životě a jsou mnohem přístupnější
argumentům a našim zkušenostem.
Ale jsou rodiny řekněme dosti nevy-
spělé, rodiče jsou třeba sami mentál-
ně na nízké úrovni, pak je komuni-
kace obtížnější. Už jsme měli případ,
kdy zásadní otázka zněla: Bude pro
klienta lepší, aby zůstal v rodině,
nebo mu bude lépe v chráněném
bydlení? Někdy to je moc těžké roz-
hodování…
Opočenská: Stát se jakýmsi členem
příslušné rodiny je občas velmi
komplikované. Setkáváme se i s žár-
livostí, někdy velmi silnou.
Bárta: Když má někdo postižené dítě,
často ho až přemrštěně chrání, při-
stupuje k němu trvale jako k batoleti.
Ale my ho chceme integrovat, naučit
co nejvíce samostatnosti. Takže ho
jaksi „kazíme“.
Opočenská: Ale jsou i případy, kdy
maminka řekne: Tohle jsem vůbec
nezkoušela, skoro se mi nechce vě-
řit, že jste ho naučili takovou a tako-
vou práci. To je úžasné! A já byla tak
úzkostlivá…
Aco vsituaci, kdy zjistíte, že
rodina buď zneznalosti, nebo
izdobré vůle něco důležitého
nedělá dobře?
Opočenská: Dobrá zkušenost je naše
rodičovská skupinka. Dvakrát za rok
se schází naprosto neformálně a je to
vynikající prostor nejen pro výměnu
zkušeností, ale i pro korekci nejrůz-
nějších, řekněme nesprávných po-
stupů. Máme i individuální setkání
s klienty a na základě jejich přání
můžeme cosi měnit v praxi rodičů.
Ale když nám rodič nevěří nebo nás
prostě nechce respektovat, nemůže-
me nic dělat.
Bárta: Když má rodina třeba nároč-
nější zaměstnání a málo času, tak
nás tak trochu bere jako odkladiš-
tě. A jsou i rodiče, kteří sice nemají
v tomto směru žádnou kvalifika-
ci ani zkušenost, ale rádi do všeho
mluví.
Opočenská: Bývají i komplikace, kte-
ré pramení z finančních otázek. Pří-
spěvek na péči je až příliš často chá-
pán jako přilepšení pro rodinu, nikoli
na nákup potřebných služeb pro po-
stiženého. Ale celkově se naše spo-
lupráce s léty zlepšuje. Dnes už obě
strany mnohem lépe vědí, jak si vy-
hovět a co bude nejlepší pro klienty.
Bárta: Péče o postižené se odehrává
ve společnosti. Víme, že i v běžném
školství někteří rodiče prostě ne-
spolupracují. Takže je to skoro stej-
né. Snad u nás vážnější o to, že naši
klienti těžko budou někdy úplně sa-
mostatní – podporu vlastních rodin
budou v nějaké formě potřebovat
celý život.
Do jaké míry tuto vaši kultivač-
ní nebo třeba vzdělávací funkci
podporují město, kraj, stát?
Opočenská: Poděkování dostáváme.
Ale původní dobrá myšlenka komu-
nitního plánování se v poslední době
stala jaksi úřednickým procesem…
Bárta: Máme hodně kontaktů v Ně-
mecku. Jejich Diakonie je jedním
z největších poskytovatelů sociál-
ních služeb v zemi. Jejich bohatství
těžko doženeme, ale mohli a měli by-
chom převzít jejich atmosféru důvě-
ry, samostatnosti a velkorysosti. My
spíš denně dostáváme nové pokyny,
nové administrativní povin nosti, ne-
ustále jsme povinni cosi dokazovat,
prokazovat, vyplňovat…
Opočenská: V loňském roce jsme
zažili například opravdu důležitou
kontrolu – jízdenku jednoho kolegy,
který byl na kurzu v Praze. Kontroloři
zkoumali a přišli na světodějný objev:
on si koupil přestupní lístek, a přitom
mu mohl stačit nepřestupní!
Diakonie České
církve evangelické
Středisko vLitoměřicích vzniklo vroce
. Původně azylové centrum se
postupně proměnilo vrespektované
zařízení, které nabízí širokou škálu
služeb. Začalo působit ivTerezíně
avyužívají ho lidé zširoké oblasti.
Uzaložení stál především evangelický
farář Zdeněk Bárta, později také
senátor. Dnes vede Diakonii zkušená
arespektovaná Irena Opočenská.
Konto Bariéry je dlouholetým
partnerem litoměřické Diakonie.
Více na www.diakoniecceltm.cz
Stát se jakýmsi členem
příslušné rodiny je občas
velmi komplikované.
Setkáváme se
i s žárlivostí, někdy
velmi silnou.
Kvalifikace lidí ze
sociálních služeb
se neměří jen
diplomy, ale také
schopností chápat
apochopit.